Španělský rozpočtový deficit se sedm měsíců poté, co vláda zahájila úsporná opatření, zmenšil v ročním porovnání o 48 procent. Uvedlo to ministerstvo ekonomiky.
Navzdory úsporným opatřením jeho socialistické vlády se řecký premiér George Papandreou stále těší silné podpoře. Výzkum veřejného mínění pro řeckou televizi Mega ukázal, že jej podporuje 49,6 procenta obyvatel.
Ekonomický růst Japonska v posledním čtvrtletí výrazně oslabil. Mezi dubnem a červnem hrubý domácí produkt rostl jen tempem 0,1 procenta. Mnohem méně, než se očekávalo.
Na nové album pražských OTK si museli jejich obdivovatelé počkat slušných pár let. Že se čekání vyplatilo, to se ti zvídavější z vás dočetli na pohotových serverech jako je Freemusic nebo Czechcore. Také Part přinesl před nedávnem informaci o vydání nového cédéčka Opravdu Tajuplné Kapely: deska s názvem Sona a kuva byla úspěšně pokřtěna 7. března v klubu Delta. Jak se tedy tahle – především muzikantskou komunitou a kritikou - mimořádně aplaudovaná deska jeví s odstupem zhruba měsíce od svého vydání?
Jak pochopíte ze stránek www.noise.cz/otk, které frontman Ondřej Ježek pravidelně aktualizuje - OTK to vůbec nemají lehké. Normální kapela se v klidu jednou týdně sejde na zkoušku, podle chuti uspořádá koncert a jednou za čas nahraje desku nebo minimálně demáč. Ne tak OTK! U těch problémy stíhají problémy: jednou je to profesní vytížení, podruhé zdravotní indispozice členů. Nakonec ale - často platí, že když jde všechno moc v pohodě, obvykle někde něco není v pořádku. A tak i Sona a kuva vznikala dlouho, nelehko a chtělo by se říct v bolestech – až k problémům s tiskárnou, které málem ohrozily dostupnost nového cédéčka na vlastním křtu nebo zlomená žebra baskytaristy, na jehož místo bylo třeba v den křtu bleskově najít náhradu.
Tohle vnitřní napětí se z běžného provozu kapely možná trochu přeneslo i na desku samotnou. Zvuková obdoba pulsování nervů ve spáncích - jako při vydařeném hororu nebo psychodramatu - vás pohltí už při úvodní skladbě A. Letec a vyplivne vás až za třičtvrtěhodinku, co deska trvá (podobným umem nebo chcete-li magií disponoval na česko-moravské scéně jen a pouze svého času Dunaj). Podmínkou jak si Sonu a kuvu užít ale je, že si na její poslech najdete čas a místo - nedoporučuji poslech v autě nebo na bujarém večírku - a navíc se vyladíte na podobnou, depresivně-meditativní vlnu. OTK, kteří by při hodnocení recenzenty z hudebního světa na západ od našich hranic bez váhání zapadli do škatulky post-rock, si libují v minimalistických zvukových plochách, jejichž účinek podporují surreálné či dadaistické texty, o jejichž významu se můžete jenom dohadovat (viz třeba Sopka). Skladba Sova a kuna, která zní podobně bizarně jako kdyby JMascis jammoval s Portishead, patří k nejvydařenějším místům první poloviny desky, která vás může totálně omámit i hypnotizovat - anebo taky docela prozaicky uspat (nakonec „sen“ jako téma je na nové desce OTK všudypřítomný…). Mě osobně k větší pozornosti vybudila až druhá, razantnější část alba, která obsahuje hudebně silné songy jako je Tupilak nebo už dříve na kompilaci Zwei Kessel Buntes publikované Moje ruce. Pandořina lednička, asi nejdynamičtější kousek na albu, prošel producentskou péčí věhlasného Kipa Beelmana a je opravdovým vrcholem Sony. Efektní tečka v podobě ambientní verze Poslepu na cestě určitě potěší nejen příznivce GNU, od kterých si OTK tuhle skladbu vypůjčili a pohráli si s ní podle svých deviantních představ.
S OTK je to u nás vlastně obdobně jako s kultovními intelektuálními partami typu Slint, resp. The For Carnation, Mogwai nebo třeba June of 44 a Tortoise venku: vzhledem k náročnosti, přemýšlivosti a nejednoznačnosti, kterých je i na alternativu přeci jen trochu víc než bývá zvykem, nejsou většinovou záležitostí ani uvnitř samotné alternativní menšiny a stávají se tak trochu elitní lahůdkou pro nadšence, kteří na ně zase nedají dopustit. Po všech stránkách vypiplané dílko – včetně skvělého stylového obalu Viktora Ekrta - které Ondřej Ježek, František Štáfek, Láďa Korenda a Honza Žalud předložili, tedy fakticky není „easy listening“ záležitost a rozhodně není bez vady – třeba na textech, jejichž poetika místy volně přechází do bezobsažnosti, by určitě stálo za to zapracovat. Sona a kuva ale určitě stojí za vynaloženou námahu. A třeba pro čerstvé fanoušky Tatabojs, se kterými mají OTK hned v několika směrech hodně společného, zůstanou neskousnutelní i v těch nejvstřícnějších momentech. A to je ok.
