Vydáváme dalších šest poznámek Umberta Ecca k jeho konceptu Ur-fašismu, který je, řečeno jeho slovy, výrazem základních charakteristik všech historických fašismů.
Megahvězda operního nebe José Cura (43) pochází z argentinského Rosaria. Jako hudebník začínal s kytarou, v patnácti letech debutoval jako sbormistr, v šestnácti se začal věnovat také skladbě a klavíru. V roce 1991 přesídlil do Evropy, o rok později se pod vedením tenoristy Vittoria Terranovy naučil mistrovsky ovládat italský operní styl. Ješ-tě v témže roce debutoval na veronské scéně rolí otce v opeře Pollicino.
Od té doby sklízí nadšené ovace po celém světě, vystupuje na nejprestižnějších scénách a mluví se o něm jako o nástupci troj-lístku Pavarotti-Carreras-Domingo. Před časem se stal hlavním hostujícím dirigentem orchestru Sinfonia Varsovia, kde v čele varšavského ansámblu vystřídal Lorda Yehudiho Menuhina.
Je nejzářivější hvězdou současného tenorového nebe a přední operní domy si považují za čest hostit jeho vystoupení.
Večer zpíváte, po nocích často natáčíte, nebo zkoušíte s orchestrem. V kolik vlastně vstáváte?
Většinou velmi časně, ale občas si musím přispat. To když jsem třeba dlouho do rána ve studiu. Pak můj den začíná o hodně později než normálně.
Před časem jste si vybral do repertoáru Milostné písně Antonína Dvořáka. Co vás k tomu vedlo?
Když si svět připomínal sté výročí Dvořákova úmrtí, napadlo mě, že by taková významná výročí hudebních velikánů mohla vytvořit neopakovatelnou ediční řadu. Mimochodem, Dvořák se stal vůbec prvním titulem zamýšlené série mého vlastního hu-debního vydavatelství. Další jména edice? Edward Grieg, Ro-bert Schumann, Nikolaj Rimskij-Korsakov…Počítám, že se tím budu zabývat nějakých deset let.
Šlo v případě Antonína Dvořáka jen o písňový cyklus, nebo také o symfonickou tvorbu?
Milostné písně jsem nazpíval jenom za doprovodu klavíru, ale pak jsem jako dirigent natočil pro album ještě Novosvětskou symfonii.
V čem je vaše nahrávka jiná?
Snažil jsem se symfonii představit tak, jak ji Dvořák opravdu složil. Bez toho neuvěřitelného balastu a nejrůznějších ozdůbek, které se na ni během desítek let postupně nabalily. Snad se mi to povedlo.
Mimochodem, Milostné písně zpíváte česky?
No právě! Moc jsem se snažil, ale určitě to není naprosto doko-nalá čeština. Ruku na srdce: Kolik Čechů umí perfektně česky? A já v tom jazyce musel ještě zpívat. Důležité je, aby bylo slovům rozumět a nezněla směšně.
Co vám dělalo největší problém?
Všechna slova, ve kterých je písmeno „ř“. Třeba „příroda“. Nebo slovní spojení: „Což nepřijdeš mi vstříc?“ I bez zpěvu je to vážně na zlomení jazyka!
Jste jednou z nejvýraznějších osobností současného svě-ta vážné hudby. S ní jste také začínal?
Vůbec ne. Do světa klasiky jsem se dostal až po dvacítce. Ve dvanácti jsem začal hrát na kytaru, abych si mohl zpívat Beat-les. Ale pak jsem jednoho dne zjistil, že k tomu potřebuji jenom pár akordů a přišlo mi to strašně jednoduché. Svěřil jsem se otci, že bych se rád naučil hrát na klasickou kytaru. A v patnácti jsem poprvé dirigoval – na koncertu pod širým nebem, pop i klasiku. Tam jsem si uvědomil, že se chci stát dirigentem a skla-datelem, což se mi nakonec vyplnilo. Zpívání už pak přišlo jaksi samo. Jako příjemný „doplněk“.
Vidíte, ale spousta posluchačů vás vnímá především ja-ko tenoristu.
To je osud. Srdcem jsem ale především dirigent a skladatel. Zpěvákem jsem se stal, aniž bych to plánoval. Rád říkám, že zpívám jako dirigent a diriguji jako zpěvák. Zdá se mi to jako šťastná kombinace.
Začátkem devadesátých let jste se přestěhoval do Evro-py. Kde všude jste žil?
Nejdřív v Itálii, kde se nám sice líbilo, ale nepodařilo se nám získat povolení k trvalému pobytu. Potom pět let ve Francii. Mentalita Francouzů, hlavně těch ze severu, kde jsme žili, je ale od jihoamerické hodně odlišná, takže jsme se tam necítili moc dobře. Nakonec jsme se přestěhovali do Madridu. Tam si připa-dáme jako v Argentině a přesto jsme v Evropě.
Mluvíte v množném čísle. To zname-ná…
…to znamená ještě mou ženu a naše tři děti. Jsem ženatý dvacet let, synům je sedmnáct a dvanáct, holčičce devět.
Co slibujete návštěvníkům svých koncertů?
Nerad něco slibuji. Ale pokaždé chci ukázat to nejlepší, co ve mně je. Ne pokaždé to vyjde na sto procent, záleží na počatí a na spoustě dalších věcí. Třeba jeden týden vystupuji v Austrálii, ve čtyřicetistupňových vedrech, a pak jsem najednou zpátky v Evropě uprostřed zimy. Nikdy nevím, co se mnou taková změna udělá. Ale každý koncert je pro mě velký svátek. A vždycky se snažím zpívat a hrát, jak nejlíp umím.
