Čínské státní fondy plánují koupit podíl v německém výrobci aut Daimler AG. „Nedávno nám potvrdil insider, že China Investment Corporation nakoupí čtyři až deset procent podílu v Daimleru,“ napsal čínský list People‘s Daily.
Tisíce zaměstnanců firmy Coca Cola v Německu zahájily sérii krátkých varovných stávek, jimiž se domáhají vyšších mezd. V pondělí 21. ledna přestali pracovat dělníci dvou továren v Bavorsku, během týdne se do akce zapojí dalších padesát podniků.
libcom.org
Stovky palestinských vládních zaměstnanců protestovaly v úterý 15. ledna před premiérským úřadem kvůli tomu, že po dobu tří měsíců nedostávají své platy v plné výši, a to uprostřed prohlubující se finanční krize. Problém nedostatku hotovosti palestinské vlády se zhoršil poté, co Izrael uvalil sankce v odvetě za to, že vláda Západního břehu uspěla u Všeobecného shromáždění OSN a Palestina byla de facto uznána za stát.
Je potřeba hodit spekulantské finančníky přes palubu, abychom zachránili kapitalismus. Tak je možné shrnout současné komentáře ohledně zuřící globální finanční krize – vina se hází na chamtivost a bezohlednost spekulantů z Wall Streetu, „normální“ kapitalismus by k takovým koncům nevedl. Není to odvádění pozornosti od kořenů problému? Nad tím se zamýšlel pořád aktuální příspěvek Scolding the speculators pro německou rozhlasovou stanici GegenStandpunkt Marburg z 31. července.
V nedávném vydání zahrál magazín Der Spiegel na notu, která je nyní velmi populární: za vše mohou spekulanti! Na jeho obálce je evidentně vyděšená rodiny ze střední třídy, jak se tísní mezi dvěma obříma nohama –patří spekulantovi, který nad rodinkou ční mocně a výhružně. „Útko na majetek,“ hřímá titulek a podtitulek říká: „Jak způsobují spekulanti, že životní náklady letí do nebes.“
Tohle je třeba vzít si ohledně spekulací k srdci “Pytlík rýže dnes stojí téměř třikrát tolik, než stál v lednu, pšenice, kukuřice, sojové boby již letos dosáhly svých rekordních cen a zlato nedávno vyrazilo na jízdu na toboganu. Zlato potřebuje stěží každý. Ale ropa je mazadlem naší ekonomiky. Protože stojí stále víc a víc, začíná se motor ekonomiky zastavovat.“
To je dost zlé, ale začíná být ještě hůře: „A pšenice a rýže jsou jako základní potraviny pro život skutečně zásadní. Jak se stále zdražují, chudí hladoví či, v některých případech dokonce umírají hlady.“
Proč tak dramatická situace nastala? „Ohrožen již je životní standard mnoha lidí a ohrožena by mohla být dokonce snad i prosperita celého národa. Otázkou je, zda je růst ceny rýže nevyhnutelný, či zda zde hrají roli méně očividné síly: spekulanti, kteří těží z rostoucího nedostatku zdrojů, aby vydělali rychle spoustu peněz.“
To je zajímavé srovnání: na jedné straně „nevyhnutelný“ mechanismus, že ceny rostou když nabídka zaostává za poptávkou, na straně druhé spekulanti, kteří těží z loudající se nabídky, rostoucího nedostatku zdrojů, aby vydělali rychle kupu peněz. V prvním případě je to jasné jako facka a nic, na co by šlo žehrat: „nevyhnutelné tržní zákony nařizují, aby ceny – dokonce i ceny nerostných surovin a potravin – rostly. Pak si je lidé nemohou dovolit a musí umírat, protože zákony trhu po vyžadují. Tržní zákony jsou v pořádku a lidská úmrtí jsou – naneštěstí, naneštěstí – nevyhnutelnou vedlejší škodou fungování tržních zákonů, na nichž je konec konců náš ekonomický systém vybudován a proti nimž nemůžeme říci ani ň. Nekdy jsou hodně ohavné, ale jsou rovněž prosté a konzistentní.
Vejdou-li ale do hry spekulanti, vypadá věc zcela jinak. Slyšíme, že jsou zaprvé „méně očividnými sílami“ a zadruhé chtějí „vydělat honem hodně peněz“. To je jaksi sprosté, tahle jejich touha po penězích zdražuje ježdění autem a vytápění bytu… a nakonec vede k hladovění lidí! Nakonec se kvůli nim „ceny dále vzdalují realitě“ a proto vyrůstá „další nebezpečí“ bubliny. To signalizuje či předpokládá, že „hodné“ tržní zákony cenám dovolují růst pomaleji, drží je blíže k „realitě“ – ať ta znamená cokoli – a nevytvářejí „nebezpečí bublin“. Měli bychom tomu věřit? Existuje dvojí růst cen? Jeden, který je rozumný, k němuž dochází kvůli tržním zákonům – a druhý svévolný, zlomyslný, která se odehrává kvůli spekulantům?
Der Spiegel mluví o nevyhnutelném vztahu mezi nabídkou a poptávkou, na nějž poté „z donucení“ reagují ceny; pokud je poptávka větší než nabídka, musí ceny růst. Na tento proces růstu ceny reaguje nabídka a zvětšuje se – a reaguje i poptávka a zmenšuje se – a pak se obě dvě, nabídka i poptávka setkají, dostanou se do rovnováhy a cena, které se tak dosáhne, je nazývána „rovnovážnou cenou“. Dělá to harmonický dojem: cenový mechanismus zajistí – bez toho, že by si jedinci byli vědomi jeden druhého – že se existující potřeby uspokojí. Něco, co se od sebe původně odchylovalo, je opět sloučeno – a právě z tohoto důvodu je tato teorie také tak populární mezi železným dogmatismem ekonomie.
Nicméně, z hlediska čistě vědeckého je to zaprvé nesmysl,
Nicméně čistě vědecky to je zaprvé nesmysl, protože to ceně přisuzuje dvě přesně opačné funkce: reagovat na vztah nabídky a poptávky… a zatímco na tento vztah reaguje, zároveň mu vládnout. Zadruhé, tato teorie přisuzuje tržním zákonům svého druhu přirozenost: tržní zákony jsou jako dvě odlišné dimenze, které nastolují svůj vzájemný vztah a svou činností tajně řídí „ekonomické subjekty“. Ale nabídka a poptávka existuje jen proto, že existují nabízející a poptávající, kteří ji vytvořili – a ti jsou také těmi, kdo udává ceny. Jejich směrnice přitom rozhodně nezní zajistit rovnováhu mezi nabídkou a poptávkou, spíše si přejí vytěžit z rozdílu mezi nimi – takzvaný „nedostatek“ je přece vítanou příležitostí pro prodávající, aby od kupujících vymačkali vyšší ceny – a pokud je prodávajících příliš mnoho, pak jsou oni sami utiskováni kupujícími, protože ceny klesají.
Nikdo poté neříká: jak hezké, že jsme vyvážili nabídku a poptávku! V tomto ekonomickém systému jsou prodávající a kupující vždy ve vzájemném konfliktu, každý se snaží o výhodu na úkor ostatních – to je každému známé pod slovem „konkurence“. Takže při určování ceny myslí tyto „ekonomické subjekty“ na to, jak zvětšit své bohatství, ne na to, jak učinit co nejvíce lidí šťastnými skrze velmi úspěšnou nabídku –není to o zásobení hladových lidí tohoto světa potravinami. A kromě toho to není o tom, zda jsou tito lidé zlí či dobří. Tito lidé prostě jen následují mandát, který v naší krásné společnosti dostali: každý by měl hospodařit se svým majetkem a cílem ekonomiky není výroba fajn věcí, ale zvětšování majetku v jediné formě, která se počítá, tedy v penězích.
S ohledem na nárůst majetku měřený v penězích, je nutné vymezení. Větší polovinu lidstva můžeme v tomhle ohledu vymazat. Množení peněz se jich netýká – z toho prostého důvodu, že žádné nemají nebo mají jen tolik, aby přežili. To ale neznamená, že nemohou být pro růst užiteční. Konec konců, „ekonomické subjekty, které tuto polovinu lidstva tvoří, mohou prodávat sami sebe – pak se jim říká „uchazeči o zaměstnání“. Když se jejich snaha setká s úspěchem, najdou spolu s menšinou, které se říká „zaměstnanci“, pracovní místo. „Dárce pracovního místa“ se jejich nabídky chopí – pod jednou podmínkou: peníze, kterými disponuje a které bude vydávat na jejich mzdy, se mu musí rozmnožit. Ti, kdo se chopí práce, peníze rozmnožit pomáhají, ale jim nikdy nepatří: to lze vidět na skutečnosti, že se musejí ke svému zaměstnavateli vracet znovu a znovu, aby on bohatnul a bohatnul.
Ta druhá, menší polovina, která může mít vyráběné zboží, která může zacházet se svými zisky obchodovat s penězi ve formě úvěru a kapitálových investic… a tak své peníze rozmnožovat, má svůj vlastní problém. Lidé, kteří se v této sféře otáčejí, chtějí a musejí uspět v konkurenci se sobě rovnými. A tato konkurence – a ne rovnováha mezi nabídkou a poptávkou – jim diktuje, že, zaprvé, množení, zvětšování peněz musí být co nejrychlejší, a zadruhé, že nikdy nebudou dost bohatí – na rozdíl od moderních pohádek o tom, jak být spokojený s přiměřeným ziskem.
A to nás přivádí zpět ke spekulantům. Spekulanti patří právě do týmu těch, kdo množí peníze. Oni udávají ceny, oni se podvolují diktátu ohledně rychlosti a přebytku… a měli-li bychom o nich říci něco obecného, pak bychom prohlásili, že jsou to oni, kdo točí závity normální kapitalistické kalkulace. Jejich byznysem je porovnávání zisků a vyhlídek na zisky z peněžních investic a jejich speciální aktivita (dalo by se říci jejich „ekonomický benefit“) sestává z provádění tohoto porovnávání pro budoucnost – tedy z vyměřování výhledů na příští výdělky a spekulantské sázení si na ně.
Nevzdalují se „realitě“, jak říká Der Spiegel, oni kapitalistickou realitu anticipují. Pro ekonomický model, který je orientován na nekonečný růst a který neustále hledá nejlepší možné investice a riskuje právě kvůli úspěchu v konkurenčním boji kalkulovaném v prodejích, je něco takového příhodné – spekulanti jsou subjekty, agenty neomezené expanze kapitálu. V tomto ohledu ztělesňují samotný princip tohoto ekonomického systému a pokud na ně Der Siegel žehrá a hubuje jim, hází na ně vinu za všechny nevyhnutelné dopady, které kapitalismus přináší (od hladu po výrobu „bublin“) a pokud to vše umocňuje obviněním, že chtějí „rychle vydělávat spoustu peněz“ (kdo by nechtěl?) pak on sám stupidním způsobem naplňuje obvinění z mystifikování. Listu Der Spiegel však patří ideologický výnos: když se všechny odporné dopady hází na zlé lidi, je běžné kapitalistické fungování, každodenní byznys, který spočívá v „rychlém vydělání spousty peněz“, mimo nebezpečí. Pak se vina svalí na „chamtivost“, ne na kapitalistickou nutnost vydělávat zisk.
Je potřeba hodit spekulantské finančníky přes palubu, abychom zachránili kapitalismus. Tak je možné shrnout současné komentáře ohledně zuřící globální finanční krize – vina se hází na chamtivost a bezohlednost spekulantů z Wall Streetu, „normální“ kapitalismus by k takovým koncům nevedl. Není to odvádění pozornosti od kořenů problému? Nad tím se zamýšlel pořád aktuální příspěvek Scolding the speculators pro německou rozhlasovou stanici GegenStandpunkt Marburg z 31. července.
