Čínské státní fondy plánují koupit podíl v německém výrobci aut Daimler AG. „Nedávno nám potvrdil insider, že China Investment Corporation nakoupí čtyři až deset procent podílu v Daimleru,“ napsal čínský list People‘s Daily.
Tisíce zaměstnanců firmy Coca Cola v Německu zahájily sérii krátkých varovných stávek, jimiž se domáhají vyšších mezd. V pondělí 21. ledna přestali pracovat dělníci dvou továren v Bavorsku, během týdne se do akce zapojí dalších padesát podniků.
libcom.org
Stovky palestinských vládních zaměstnanců protestovaly v úterý 15. ledna před premiérským úřadem kvůli tomu, že po dobu tří měsíců nedostávají své platy v plné výši, a to uprostřed prohlubující se finanční krize. Problém nedostatku hotovosti palestinské vlády se zhoršil poté, co Izrael uvalil sankce v odvetě za to, že vláda Západního břehu uspěla u Všeobecného shromáždění OSN a Palestina byla de facto uznána za stát.
Samolepky s vlajkou Tibetu jsou extra super ultra trendy. Premiérovi Topolánkovi dodávají reputaci politika ctícího lidská práva, lidskoprávním aktivistům příležitost důsledně ignorovat zvrhlosti prováděné západní demokracií a znovu vztyčit ignorantskou vlajku antikomunismu, která jim brání porozumět tomu, že v Číně panuje, navzdory názvu strany, prostě kapitalismus, a sedmnáctiletým studentkám bezpečný, i když iluzorní azyl před tvrdou realitou v říši duchovní čistoty, kde vládne karma, altruismus a kontemplace. Zkrátka, Tibet rulez! Jenže: je to všechno tak, jak se jeví? Přinášíme text Michalea Parentiho.
I. Pro pány a lámy
Spolu s krví prosáklou realitou náboženských konfliktů slibuje každé náboženství, buddhismus o to více, zážitek vnitřního míru a útěchy. Buddhismus je v ostrém kontrastu k netolerantní divokosti jiných náboženství: není ani fanatický, ani dogmatický – právě to tvrdí jeho stoupenci. Pro mnohé z nich je buddhismus méně teologií a více meditačním a zkoumajícím cvičením zaměřenou na podporu vnitřní harmonie a osvícení, která nás nasměruje na cestu dobrého života. Obecně jeho duchovní pozornost není zaměřena jen na sebe samého, ale na prospěch ostatních. Je o odložení vlastních egoistických cílů a hlubším porozumění spojení s ostatními lidmi a věcmi.“Sociálně angažovaný buddhismus“ se snaží smísit individuální osvobození se zodpovědnou sociální činností, aby se vybudovala osvícená společnost.
Jenže letmý pohled na historii odhaluje, že ne všechny z mnoha rozličných forem buddhismu jsou oproštěny od doktrinářského fanatismu, ani od násilných a vykořisťovatelských cílů, které jsou tak charakteristické pro ostatní náboženství. Srí Lanka má legendární a téměř posvátnou zaznamenanou historii triumfálních bitev sváděných buddhistickými králi minulosti. Během dvacátého století buddhisté násilím bojovali mezi sebou navzájem a s ne-buddhisty v Thajsku, Burmě, Koreji, Japonsku, Indii a jinde. ¨Na Srí Lance ozbrojené boje mezi buddhistickými Sinhalesi a hindskými Tamily stály mnoho životů na obou stranách. V roce 1998 americké ministerstvo zahraničí sestavilo seznam nejnásilnějších a nejnebezpečnějších extremistických skupin na světě. Více než polovina z nich byly náboženské, zejména muslimské, židovské a buddhistické skupiny.
V Jižní Koreji v roce 1998 bojovali mezi sebou navzájem tisíce mnichů buddhistického řádu Chogye: pěstmi, kameny, klacky, bombami. Pravidelné bitvy trvaly týdny. Bojovali o kontrolu nad řádem, který je největším v Jižní Koreji, s ročním rozpočtem 9.2 miliónu dolarů, majetkem v hodnotě miliónů dolarů a privilegiem jmenovat 1 700 mnichů do nejrůznějších úřadů. Rvačky zničila hlavní svatyně a vedly ke zranění, někdy vážným, desítek mnichů. Zdá se, že korejská veřejnost pohrdala oběma frakcemi a měla za to, že je jedno, kdo se kontroly chopí: „darů věřících použije na luxusní domy a drahá auta“. 2
A tak jako s každým náboženstvím jsou i hádky mezi buddhistickými sektami často poháněny materiální korupcí a osobními chybami vedení. V japonském Naganu například v Zenkoji, prestižním komplexu chrámů, který je po více než 1 400 let domovem buddhistických sekt, vypukla „špinavá bitva“ mezi ¨hlavním knězem Komatsu a Tacchu, skupinou chrámů pod jeho pravomocí. Mniši z Tacchu obvinili Komatsu z toho, že jménem chrámu prodává texty a obrazy pro svůj prospěch. Byli rovněž zděšeni tím, jak často bývá vidět ve společnosti žen. Komatsu se v reakci na to pokoušel mnichy, kteří byli kritičtí k jeho vedení, izolovat a potrestat. Konflikt trval pět let a vedl i k soudům. 3
Ale co tibetský buddhismus? Není výjimkou z těchto sporů? A jakou společnost pomáhá vytvořit? Mnoho buddhistů má za to, že před čínským vpádem v roce 1959 byl starý Tibet duchovně orientovaným královstvím prostým egoistického životního stylu, prázdného materialismu a zkorumpovaných neřestí, které obklopují moderní industrializovanou společnost. Nápadní zpravodajská média, cestovatelské knihy, romány a holywoodské filmy portrétují tibetskou teokracii jako skutečnou Shangri-La. Dalajláma sám uvedl, že „vše prostupující buddhismus“ v Tibetu „vyústil, uprostřed doširoka otevřených prostor nenarušeného prostředí, ve společnost oddanou míru a harmonii. Oddáváme se svobodě a potěšení. 4
Četba tibetské historie ale načrtává jaksi jiný obrázek.“Náboženské konflikty byly ve starém Tibetu všední věcí,“ píše jeden západní praktikující buddhista. „Dějiny popírají obrázek o tom, jak tibetští lámové a jejich následovníci žijí ve vzájemném toleranci a nenásilné dobré vůli. Žádná Shangri-La. Skutečně, situace byla zcela jiná. Starý Tibet běl daleko blíže k Evropě v době náboženských válek období protireformace.” 5 Ve třináctém století císař Kublajchán vytvořil prvního Velké lámu, která předsedal všem ostatním lámům jako papež biskupům. O několik století později poslal čínský císař do Tibetu armádu, aby podpořila Velkého lámu, ambiciózního pětadvacetiletého muže, který pak sám sobě udělil titul dalajláma, vládce celého Tibetu.
Jeho předchozí dvě „inkarnace“ byly se zpětnou platností uznány jako jeho předchůdce, a tak se stal z prvního dalajlámy třetí dalajláma. Tento první (či vlastně třetí) dalajláma uchopil pod svou vládu kláštery, které nepatřily k jeho sektě a má se za top, že zničil buddhistické texty, které popíraly jeho tvrzení o jeho božství. Dalajláma si užíval požitkářského života, včetně mnoha milenek, večírků s přáteli, a mnoha dalšími charakteristikami, které jsou s vtěleným božstvím v nesouladu. Pro tyto hříchy byl svými kněžími zabit. Během 170 let bylo zavražděno, navzdory tomu, že byli uznáni za duchovní božského původu, pět dalajlámů: zabili je kněží či jiní dvořani. 6
Po staletí byly konkurující si tibetské buddhistické sekty zapojeny do násilných střetů a hromadných poprav. V roce 1660 čelil pátý dalajláma rebelii v provincii Tang, baště konkurenční sekty Kagyu, jejíž vrchná láma byl znám jako Karmapa. Pátý dalajláma volal po krutém potrestání rebelů a vyslal mongolskou armádu, aby vyhladila muže i ženy i jejich potomky „jako vajíčka rozplácnutá o skálu… Ve stručnosti, zahlaďte po nich jakékoli stopy, dokonce i jejich jména.“ 7
V roce 1792 bylo mnoho klášter sekty Kagyu konfiskováno a jejich mniši byli násilím konvertováni do sekty Gelug (dalajlámovi denominace). Škola Gelug, známá jako „Žluté čepice“, projevila malou toleranci a ochotu skřížit své učení s jinými buddhistickými sektami. Slovy jednoho z jejich tradičních modlitebníků: „Chvála Tobě, násilný Bože učení Žlutých čepic/který srážíš na úroveň drobečků prachu/velké lidi, vysoké úředníky a obyčejné lidi/kteří znečišťují a upravují doktrínu Gelu.“ 8 Paměti tibetského generála z osmnáctého století popisují sektářské sváry mezi buddhisty jako tak brutální a krvavé jako může být jakýkoli jiný náboženský konflikt. 9 Tato ponurá historie zůstává dnešním následovníkům tibetského buddhismu na Západě zcela neznámá.
Náboženství mají těsný vztah nejen s násilím, ale i s ekonomickým vykořisťováním. Skutečně, často je to ekonomické vykořisťování, co potřebuje násilí. A tak to bylo i s tibetskou teokracií. Do roku 1959, kdy Tibet vedl dalajláma, byla většina orné půdy pořád rozdělena do velkostatků obdělávaných nevolníky. Tyto jednotky byly vlastněny dvěma sociálními skupinami: bohatými sekulárními hospodáři a bohatými teokratickými lámy. Dokonce i autor, který se starými časy sympatizuje, uznává, že „velké množství nemovitostí patřilo klášterům a většina z nich nahromadila obrovské bohatství“. Většina tohoto bohatství byla naakumulována „aktivní účastí na obchodování, trhu a půjčování peněz“. 10
Klášter Drepung byl jedním z největších vlastníků půdy na světě: patřilo mu 185 panství, 25 tisíc nevolníků, 300 obrovských pastvin a 16 tisíc pastýřů. Bohatství klášterů náleželo úzké vrtsvě vysokých lámů. Většina obyčejných mnichů žila střídmě a neměla k velkému bohatství přístup. Dalajláma sám „žil v bohatství v paláci Potala s tisícovkou místností 14 poschodími“. 11
Dobře se vedlo rovněž sekulárním vůdcům. Příkladem je šéf tibetské armády, člen dalajlámova světského kabinetu, který vlastnil 4 tisíce čtverečných kilometrů půdy a 3 500 nevolníků. 12 Někteří staří ctitelé starého Tibetu nesprávně obdivovali starý Tibet jako „národ, který nepotřeboval žádné policejní síly, protože lidé dodržovali zákony karmy dobrovolně“. 13 Ve skutečnosti měl Tibet profesionální armádu, ačkoli malou, které sloužila hlavně jako četnictvo ve službách vlastníků půdy, aby hlídala pořádek, chránila jejich majetek a honila nevolníky.
Mladí Tibeťané byli pravidelně odváděni od svých rodičů a odváženi do klášterů, ale z nich byli vycvičeni mniši. Jakmile se v klášteře octili, jednalo se o závazek na celý život. Mnich Tashì-Tsering uvádí, že bylo běžné, že v klášterech byli děti sexuálně zneužíváni. On sám byl obětí opakovaného znásilnění, které začalo, když mu bylo devět let. 14 Kláštery rovněž odváděly děti, aby jim pak po celý život sloužily v domácnosti, dělaly tanečníky a vojáky.
Ve Starém Tibetu byla nepočetná vrstva farmářů, kteří přežívali jako svého druhu svobodní rolníci a dalších asi deset tisíc lidí, kteří tvořili „střední třídu“ – rodiny kupců, vlastníků obchodů a malých živnostníků. Tisíce dalších byli žebráci. Existovali rovněž otroci, obvykle se jednalo o sluhy v domácnosti, kteří nic nevlastnili. Do otroctví se rodili i jejich potomci. 15 Většina venkovského obyvatelstva byli nevolníci. Zacházeli se s nimi o málo lépe než s otroky, neměli přístup ke zdravotní péči či na školy. Do konce života byli svázáni s prací na pánově půdě – či na půdě patřící ke klášteru – spravovali pánův dům, dopravovali jeho úrodu, sháněli dřevo na otop, to vše bez nároku na mzdu. Měli se rovněž start o zvířata a dopravu. 16 Jejich pánové jim říkali, co zasít a jaká zvířata chovat. Bez souhlasu svého pána či lámy se nemohli ženit či vdávat. A pokud se je jejich vlastníci rozhodli pronajmout na práci v jiných oblastech, mohli být snadno odloučeni od svých rodin. 17
Jako v systému svobodné práce, a v protikladu k otroctví, neměli vládci za své nevolníky žádnou zodpovědnost a neměli přímý zájem na tom, aby nevolník či nevolnice jako drahá součást jeho majetku přežil/a. Nevolníci se museli podporovat sami. Jenže byli, tak jako v otrokářském systému, svázáni se svými pány, aby zajišťovali stálou a permanentní pracovní sílu, která se nemůže ani organizovat, ani stávkovat, ani svobodně odjet, tak jako to může udělat pracovní síla v tržním kontextu. Vládcové v Tibetu tak měli to nejlepší z obou světů – otrokářského i tržního.
Jedna dvaadvacetiletá žena, sama nevolnice na útěku, píše: „Nehezké nevolnice byly obvykle odváděny vlastníkem domu jako domácí služky a byli používány ke všemu, co si přál.“ :Byly jen otroky bez práv.“ 18 Aby mohli kamkoli odjet, potřebovali nevolníci povolení. Ty, co se pokusili utéci, měli majitelé půdy zákonnou moc chytit. Jeden 24letý nevolník uvítal čínskou intervenci jako „osvobození“. Dosvědčil, že za nevolnictví byl odsouzen k neustálé dřině, hladu a zimě. Po jeho třetím neúspěšném pokusu o útěk byl nemilosrdně zbit pánovými poskoky, dokud mu z nosu a úst nezačala téct krev. Poté mu do ran lili alkohol a louh, aby bolest zvýšili, tvrdil. 19
Za sňatky platili nevolníci daně, stejně jako za narození každého dítěte a každé úmrtí v rodině. Daně platili i za zasazení stromu na svém dvorku a za chov zvířat, ale i za náboženské slavnosti, tanec a bubnování na veřejnosti, za to, když byli odvedeni do vězení a propuštěni. Ti, co nenašli práci, byli zdaněni za nezaměstnanost, když jim bylo dovoleno odejít hledat si práci do jiné vesnice, platili daň za cestu. Když nemohli platit, kláštery jim půjčovaly peníze s úrokem 20 až 50 procent. Některé dluhy přecházely z otce na syna i vnuka. Dlužníci, kteří nemohli dostát svým závazkům, riskovali otroctví. 20
Náboženské učení teokracie svůj třídní řád podporovalo. Chudí a trpící se učili, že si své problémy způsobili sami – hříchy v předchozích životech. Museli proto bídy vlastní existence akceptovat jako karmické vykoupení a ve víře doufat, že se v příštím životě dočkají zlepšení. Mocní a bohatí naopak zacházeli se svým štěstím tak, jako by to byla odměna a hmatatelný důkaz jejich ctnosti v předchozím a současném životě.
Tibeťané ale byli něčím více než pověrčivými oběťmi, slepými ke svému vlastnímu utlačování. Jak jsme viděli, někteří utíkali, jiní otevřeně kladli odpor, za což někdy nesli přímé následky. Mezi oblíbené tresty, jimiž byli trestáni zloději, uprchlíci či odbojní nevolníci, patřilo ve feudálním Tibetu mučení a mrzačení, včetně vydlubování očí, vytrhávání jazyků a amputace. V šedesátých letech dvacátého století na své cestě Tibetem zpovídali Stuart a Roma Geodetovi někdejšího nevolníka Tsereha Wanga Tuei, který ukradl dvě ovce patřící klášteru. Za to mu byly vydloubnuty obě oči a zmrzačena ruka. Vysvětlil, že již není buddhista: „Když jim svatý láma řekl, aby mě připravili o zrak, pomyslel jsem si, že v náboženství není nic dobrého.“ 21 Protože vzít někomu život je proti buddhistickému učení, někteří provinilci byli zmrskáni a v mrazivé noci „ponecháni Bohu“, dokud nezemřeli. „Paralely mezi Tibetem a středověkou Evropou jsou ohromující,“ uzavírá ve své knize o Tibetu Tom Grunfeld. 22
V roce 1959 navštívila výstavu mučících nástrojů používaných vladaři v Tibetu Anna Louise Strong. Byla na ní pouta všech velikostí, včetně malých pro děti, nástroje pro uřezávání uší a nosu, vydloubávání očí, lámání rukou a mrzačení nohou. Nástroje na cejchování, bičování a speciální nástroje na vykuchávání. Výstava zahrnovala fotografie a svědectví obětí, které byly připraveni o oči či zmrzačeny nebo jimž byly amputovány končetiny pro zlodějnu. Byl tam pastýř, jehož pán mu dlužit refundace v Juanech a pšenici, ale odmítl svých závazků dostát. Pastýř si proto odvedl jednu z pánových krav: proto mu uřezali obě ruce. Další pastýř, který se postavil proti tomu, že mu jeho pán odvedl jeho ženu, za což mu byly zlámány ruce. Byly tam obrázky komunistických aktivistů, jimž byli uřezány nosy a vrchní rty, či žena, která byla znásilněna a byl jí uřezán nos. 23
O teokratickém despotismu vypovídali dřívější návštěvníci Tibetu. V roce 1895 Angličan Dr. A. L. Waddell napsal, že obyvatelstvo bylo pod „nesnesitelnou tyranií mnichů“ a ďábelských pověr, které mniši vytvořili, aby terorizovali lid. V roce In 1904 Perceval Landon popsal dalajlámovu vládu jako „stroj na útlak“. A v téže době další anglický cestovatel kapitán W.F.T. O’Connor shledal, že „velcí majitelé půdy a kněží… vykonávají na svém území despotickou moc, z níž není dovolání“, zatímco lidé „jsou utlačováni tím nejmonstróznějším klášterním a kněžským soustrojím“. Tibetští vládci mezi obyčejnými lidmi „vyvinuli ponižující legendy a stimulovali duch pověr“. V roce 1937 další návštěvník Spencer Chapman píše: „Lámaističtí mniši netráví čas tím, že by pečovali o lid či jej vzdělávali… Žebrák u cesty není pro mnicha ničím. Vědění je výsada žárlivě střežená kláštery a je používáno ke zvýšení jejich vlivu a bohatství.“ 24 Feudálně teokratický Tibet byl, víc než bychom si přáli, na hony vzdálen od romantické Shangri La, od představy, kterou tak zapáleně drží při životě západní buddhističtí novověrci.
II. Sekularizace vs. Spiritualita
Co se stalo s Tibetem poté, kdy do něj napochodovali čínští komunisté v roce 1951? Smlouva z onoho roku poskytovala zdánlivou samosprávu pod dalajlámovou vládou, ale dala Číně vojenskou kontrolu a exkluzivní právo řídit zahraniční vztahy země. Číňané dostali do svých rukou rovněž přímou kontrolu ve vnitřní administrativě, aby „podporovali sociální reformy“. Mezi první reformy, které uskutečnili, patřilo snížení lichvářských úroků a vybudování několika nemocnic a silnic. Nejprve postupovali pomalu a spoléhali většinou na přesvědčování ve snaze podniknout rekonstrukci. Nebyl zkonfiskován žádný majetek aristokracie ani mnichů, svým dědičně odkazovaným rolníkům dál vládli feudální páni. „Naproti tomu, co je obecně rozšířeno na Západě,“ tvrdí jeden pozorovatel, „se Číňané snažili, aby vykázali respekt k tibetské kultuře a náboženství.“ 25
Po staletí viděli tibetští páni a lámové, jak Číňané přicházejí a odcházejí, a těšili se z dobrých vztahů s generálem Čankajškem a vládou jeho Kuomintangu v Číně. 26 K platnosti volby dalajlámy a pančen lámy bylo potřeba souhlasu vlády Kuomintangy. Když byl současný 14. dalajláma poprvé uveden v Lhase, bylo to, v souladu se staletou tradicí, v ozbrojené eskortě čínských jednotek a za účasti čínského ministra. To, co tibetské pány a lámy v raných padesátých letech rozzlobilo, bylo to, že tihel poslední Číňané jsou komunisté. Bude jen otázkou času, obávali se, kdy tihle komunisté začnou na Tibet uvalovat svá rovnostářská schémata.
Ke zvratu došlo v letech 1956-57, kdy tibetské skupiny přepadaly konvoje Čínské lidové osvobozenecké armády. Povstání mělo značnou podporu ze strany americké Central Intelligence Agency (CIA), včetně vojenského výcviku, podpůrných táborů v Nepálu a letecké podpory. 27 V USA mezitím American Society for a Free Asia (Americká společnost za svobodnou Asii), uskupení financované CIA, vehementně podporovala věc tibetského odboje v médiích, přičemž aktivní roli hrál v této organizaci dalajlámův nejstarší bratr Thubtan Norbu. Dalajlámův druhý nejstarší bratr Gyalo Thondup podnikl tajnou operaci s CIA ještě v roce 1951. Později povýšil do guerilly cvičené CIA, jejíž členové seskočili zpět do Tibetu. 28
Mnoho tibetských komand a agentů, které CIA shodila do země, byli šéfové aristokratických klanů, či jejich synové. O devadesáti procentech z nich už poté nikdy víc nebylo slyšet, dokládají samotné reporty CIA, přičemž se má za to, že byli chyceni a zabiti. 29 „Do povstání se zapojili mnozí lámové, světští členové elity a většin tibetské armády, ale většina populace ne, což zajistilo jeho porážku,“ píše Hugh Deane. 30 Ginsburg a Mathos ve své knize o Tibetu došli k podobnému závěru.“Pokud lze zjistit, velké množství obyčejných lidí ve Lhase a na venkově se do bojů proti Číňanům, jak na jejich začátku, tak v jejich průběhu, nezapojilo.“ 31 Nakonec se odpor rozdrobil.
Ať byly křivdy a nové způsoby útlaku, které v zemi zavedli Číňané po roce 1959 jakékoli, Číňané zrušili otroctví a tibetský nevolnický systém neplacené práce. Eliminovali mnoho daní, které drtily Tibeťany, odstartovali pracovní projekty a značně snížili nezaměstnanost a žebráctví. Zavedli sekulární školy, čímž zlomily monopol na vzdělání, kterému se do té doby těšily kláštery. A začali stavět rozvod vod y a elektřiny ve Lhase. 32
Heinrich Harrer (později se ukázalo, že byl seržantem Hitlerových SS) napsal o svých zkušenostech v Tibetu bestseller, který se stal podkladem pro populární holywoodský film. Uvedl, že Tibeťané, kteří odporovali Číňanům, „byli převážně lidi vznešeného původu, semi-nobilita a lámové; trestáni byli tím, že byli nuceni vykonávat tu nejnižší práci, jako byla práce na výstavbě silnic a mostů. Byli ponižováni tím, že museli uklízet města před příchodem turistů.“ Museli rovněž žít v táborech, v nichž byli předtím shromažďováni žebráci a tuláci – to vše Harrer uvádí za jisté důkazy děsivé povahy čínské okupace. 33
V roce 1961 začaly čínské úřady vyvlastňovat pozemky patřící pánům a lámům. Tisíce akrů půdy rozdělili mezi farmářské nájemníky a reorganizovali je do stovek jednotek. Stáda, která dříve patřila nobilitě, byla dána kolektivům chudých pastýřů. V chovu zvířat byl učiněn pokrok a začaly se pěstovat nové druhy zeleniny, pšenice a ječmene, stejně tak se zlepšilo zavlažování.To vše vedlo ke zvýšení zemědělské produkce. 34
Mnozí rolníci zůstali věřící a dávali dary kněžím. Ale mniši, kteří byli odvedeni do klášterů jako děti, teď měli možnost klášterního života se zříci – a tisíce z nich to udělali, zejména ti mladší. Zbývající kněží žili ze skromných financí, které dostávali od vlády a příjmu, který dostávali za modlitební služby, svatby a pohřby. 35
Jak dalajláma, tak jeho rádce a mladší bratr Tendzin Choegyal tvrdili, že „výsledkem čínské okupace bylo více než 1, 2 miliónu Tibeťanů“. 36 Oficiální sčítání lidu v roce 1953 – šest let před tvrdým zásahem Číňanů – zjistilo, že celkem žije v Tibetu 1 274 000 lidí. 37 Podle jiného sčítání to bylo okolo dvou miliónů lidí. Pokud by Číňané zkraje šedesátých klet dvacátého století zabili 1, 2 miliónu lidí, poté by v celém Tibetu nikdo nežil, změnil by se ve vylidněnou zemi, vyvražděnou oblast plnou masových táborů a hrobů – o čemž nemám žádný důkaz. Tolik lidí řídce rozložené čínské síly v Tibetu nemohly obklíčit, nahnat a vyvraždit, ani kdyby nedělaly nic jiného než jen to.
Čínské úřady tvrdí, že zastavily bičování, mrzačení a amputace jako formy kriminálních trestů. Ony samy ale jsou obviňovány z aktů brutality Tibeťany v exilu. „Omyly“ úřady přiznávají, zejména z období let 1966-76 během Kulturní revoluce, kdy dosáhla perzekuce náboženství vysokého bodu jak v Číně, tak v Tibetu. Po povstání koncem padesátých let bylo uvězněn mnoho Tibeťanů. Během Velkého skoku byla na tibetské rolníky uvalena nucená kolektivizace a obilnářské hospodaření, což mělo někdy zničující dopady na produkci. Koncem 70. let Čína začala kontrolu mírnit „a pokoušela se napravovat některé škody, které napáchala během předchozích dvou desetiletí“. 38
V roce 1980 čínská vláda iniciovala reformy údajně určené k tomu, aby Tibetu daly větší stupeň samosprávy. Tibeťané mají nyní dovoleno obhospodařovat privátní parcely, prodávat své přebytky ze sklizní, rozhodovat sami, jaké obilí pěstovat a chovat jaky a ovce. Povoleno bylo rovněž komunikovat s okolním světem a uvolněny byly hranice, aby někteří Tibeťané mohli navštívit své příbuzné v exilu v Indii a Nepálu. 39 V 80. letech začalo mezi Čínou a exilovými komunitami pendlovat mnoho předních lámů, aby „obnovili v Tibetu své kláštery a pomohli obnovit v Tibetu buddhismus“. 40
Od roku 2007 je tibetský buddhismus stále široce praktikován a tolerován úředním aparátem. Náboženské poutě a další formy pobožností jsou povoleny, ale omezeně. Všichni mniši a jeptišky musejí podepsat slib loajality a závazek, že svého náboženského postavení nezneužijí k rozdmýchávání secese či disentu. Vystavování fotografií dalajlámy bylo prohlášeno za ilegální. 41
V 90. letech se začali do Tibetu stále víc a víc stěhovat Hanové, etnická skupiny představující asi 95 procent čínské ohromné populace. Na ulicích Lhasy a Shigatse jsou známky hanské kolonizace viditelné více a více. Číňané řídí továrny a mnoho obchodů a prodejních stánků. Byly vybudovány vysoké administrativní budovy a velká nákupní centra za peníze, které by bávalo bylo asi lepší utratit za čištičky vody a bydlení. Čínské kádry považují své tibetské sousedy příliš často za zaostalé a líné, potřebující ekonomický rozvoj a „vlasteneckou výchovu“. Během 90. let minulého století byli vládní zaměstnanci podezřelí z nacionalistických sympatií vyhozeni z úřadu a znovu byly odstartovány kampaně ze účelem diskreditaci dalajlámy. Kvůli separatistickým aktivitám a účast na „politické subverzi“ byli jednotliví Tibeťané byli vystaveni zatýkání, věznění a nucené práci. Někteří byli drženi ve vazbě bez adekvátní přísunu potravy, vody, přikrývek a byli vystaveni výhrůžkám, bití a dalšímu špatnému zacházení. 42
Tibetská historie, kultura a samozřejmě náboženství je ve školách zastoupeny nepatrně. Materiály, ačkoli přeložené do tibetštiny, se zaměřují hlavně na čínskou historii a kulturu. Čínské regulace ohledně počtu členů rodiny pro tibetské rodiny povolují tři děti. (Pro rodiny Hanů je v Číně limit jedno dítě, pro venkovské Hany dvě děti, pokud je první dítě dcera.) Pokud tibetský pár limit překročí, může být dětem, které se narodily po prvních třech, odepřen přístup ke zdravotní péči, vzdělání, bydlení. Tyto tresty jsou uvalovány nepravidelně a liší se okrsek od okrsku. 43 Mělo by však být poznamenáno, že žádná z těchto služeb pro děti nebyla pro Tibeťany dostupná před ovládnutí země Čínou.
Pro bohaté lámy a sekulární pány byla komunistická intervence skutečnou pohromou. Většina z nich utekla do ciziny, jako to udělal sám dalajláma, jehož odletu pomáhala CIA. Někteří z nich ke svému zděšení zjistili, že musejí pracovat, aby mohli žít. Mnozí tomuto osudu ale utekli. Během 60. let dostávala tibetská exilová komunita 1, 7 miliónů dolarů ročně – od CIA, jak odhalují dokumenty odtajněné ministerstvem zahraničí USA v roce 1998. Jakmile to bylo zveřejněno, dalajlámova organizace sama vydala prohlášení, v němž přiznala, že v 60. letech dostávala od CIA milióny dolarů, aby vysílala ozbrojené jednotky do Tibetu, které měly podkopat Maovu revoluci. Dalajlámovi CIA vyplácela 186 tisíc dolarů ročně. Jak jeho, tak jiné exilové skupiny, financovala též indická tajná služba. Zda pracoval on či jeho bratr pro CIA, však dalajláma odmítá říci. A celou věc nechce komentovat ani agentura samotná. 44
V roce 1995 přinesl list News & Observer v Severní Kalifornii na titulní stránce barevné foto, na němž se dalajláma objímá se zpátečnickým republikánským senátorem Jesse Helmsem. Titulek hlásal: „Buddhista uchvátil hrdina náboženské pravice“. 45 V dubnu 1999 dalajláma spolu s Margaret Thatcher, papežem Janem Pavlem II. A Georgem Bushem starším vyzval britskou vládu, aby nechala odjet Augusta Pinocheta, někdejšího fašistického diktátora Chile a dlouholetého klienta CIA, který byl na návštěvě Anglie. Dalajláma vyzval, aby Pinochet nebyl donucen odjet do Španělska, kde byl žádaný pro soud ohledně zločin proti lidskosti.
Ve dvacátém prvním století dostávají Tibeťané v Indii, skrze skupinu National Endowment for Democracy a další kanály, které mají respektovanější renomé než CIA, stále dva milión dolarů, s dalšími dodatečným milióny pro „demokratické aktivity“ uvnitř tibetské exilové komunity. ‚Kromě těchto peněz dostává dalajláma finance od finančníka George Sorose. 46
Ať je napojení dalajlámy na CIA jakékoli, často mluví o míru, lásce a nenásilí. On sám skutečně nemlže být viněn za zlořády starého Tibetu: když odešel do exilu, bylo mu 25 let. V rozhovoru z roku 1994 mluvil dobře o stavbě škol a silnic ve své zemi. Uvedl, že robota (neplacená nevolnická práce) a jisté daně uvalované na rolníky dříve byly „extrémně špatné“. A nelíbilo se mu, jak byli lidé zatíženi starými dluhy, které přecházely z generace na generaci. 47 Během půlstoletí, kdy žije na Západě, přijal za své koncepty jako lidská práva, náboženské svobody, ideály zcela neznámé ve starém Tibetu. Dokonce navrhuje pro Tibet demokracii a psanou ústavu a zastupitelské shromáždění. 48
V roce 1996 dalajláma vydal prohlášení, které muselo mít velmi neblahý účinek na exilovou komunitu.Psalo se v něm mimo jiné: „Marxismus je založen na morálním principu, zatímco kapitalismus se zajímá jen o zisk a ziskovost.“ Marxismus podporuje „spravedlivé využívání výrobních prostředků“ a stará se o „osud dělnických tříd“ a „obětí… vykořisťování. Z těchto důvodů je pro mě onen systém přitažlivý a… považuji se za polo-marxistu, polo-buddhistu.“ 49
Ale vyslal rovněž uklidňující vzkaz „těm, kdo žijí v bohatství“: „Je dobré být bohatý… Ti jsou plody zasloužilé činnosti, důkazem, že byli v minulosti velkorysí.“ A chudým vyslal tuto výstrahu: „Neexistuje žádný dobrý důvod být nevlídný a odbojný proti těm, kdo mají majetek a štěstí… Lepší je vyvinout pozitivní postoj.“ 50
V roce 2005 dalajláma spolu s deseti dalšími nositeli Nobelovy ceny podepsal široce propagované prohlášení podporující „nezcizitelné a základní lidské právo“ pracujících lidí po celém světě vytvářet odbory na ochranu svých zájmů, v souladu s Všeobecnou deklarací lidských práv Spojených národů. V mnoha zemích je „toto základní právo slabě chráněno a v některých je explicitně zakázáno či brutálně potlačováno“, uvádí se v prohlášení. Barma, Čína, Kolumbie, Bosna a několik dalších zemí bylo zmíněno jako největší hříšníci. Dokonce ani Spojeným státům se „nedaří adekvátně chránit dělnická práva zakládat odbory a kolektivně vyjednávat. Miliónům amerických dělníků schází jakákoli právní ochrana zakládat odbory…“ 51
Dalajláma dal rovněž plnou podporu zrušení přežívajících zakořeněných tradičních překážek, které brání tibetským jeptiškám v získání vzdělání. Do doby svého exilu umělo číst či psát jen několik málo jeptišek. V Tibetu jejich celodenní aktivity zahrnovaly jen modlení a zpívání. V severní Indii však nyní začaly číst buddhistickou filozofii a zapojovat se do teologických studií a debat, činností, které byly ve starém Tibetu přístupny jen mnichům. 52
V listopadu 2005 dalajláma mluvil na standfordské univerzitě o „Srdci nenásilí“, ale před obecným odsouzením všeho násilí se zastavil. Násilné akce, které jsou spáchány proto, aby zmenšili utrpení v budoucnosti, nelze odsoudit, uvedl, s zmínil Druhou světovou válku jako příklad užitečného úsilí chránit demokracii. Co se čtyřmi lety masakrů a masové destrukce v Iráku, s válkou, kterou odsoudila většina světa – dokonce i konzervativní papež – jako příkladem nestydatého porušení mezinárodního práva a zločinu proti lidskosti? Dalajláma byl nerozhodnutý: „O irácké válce je příliš brzy na to, říci, zda je dobrá či špatná.“ 53 Předtím pozvedl hlas na podporu americké intervence do Jugoslávie, později vojenské intervence do Afghánistánu. 54
III. Ven z feudální teokracie
Jak tvrdí mýtus o Šangríje, ve starém Tibetu lidé žili poklidné symbióze se svými klášterními a sekulárními pány. Bohatí lámové a chudí mniši, bohatí vlastníci půdy a zbídačení nevolníci byli všichni spojeni, vzájemně podporováni uklidňujícím balzámem hluboce duchovní a nenásilní kultury.
Poukazuje to na idealizovaný obrázek, jaký o feudální Evropě podávali pozdější konzervativní katolíci jako G. K. Chesterton a Hilaire Belloc. Pro ně bylo středověké křesťanstvo světem rolníků žijících v bezpečném objetí své církve, pod více či méně vlídnou ochranou svých pánů. 55 Znovu se po nás chce, abychom přijali specifickou kulturu v její idealizované formě oddělené od její skutečné temné materiální historie. Znamená to akceptovat ji tak, jak ji prezentuje vládnoucí třída, ti, kdo z ní profitovali nejvíc. Obraz Tibetu ala Šangríja se nepodobá skutečnosti víc než pastorální obrazy vykreslující středověkou Evropu.
Nahlížíme-li věc ze všech jejích temných stránek, potvrzuje starý Tibet názor, který jsem představil ve své předchozí knize, a sice že kultura je cokoli jiného než neutrální koncept. Kultura může fungovat jako legitimizující nátěr pro množství smrtelné nespravedlnosti, z níž má prospěch privilegovaná část společnosti na úkor zbytku. 56 V teokratickém feudálním Tibetu vládnoucí zájmy manipulovaly tradiční kulturou, aby upevnily vlastní bohatství a moc. Teokracie přirovnávala rebelské myšlení a akce k satanistickému vlivu. Propagovala předpokládanou nadřazenost vlastníků půdy a ubohost rolníků. Tvrdila, že bohatí si svůj blahobyt zaslouží – stejně tak jako chudí svou ubohou existenci+; to vše uzákoněno v učení o karmických přebytcích či nedostatcích ctností nashromážděných z minulých životů, prezentovaných jako Boží vůle.
Byli zámožnější lámové prostě jen pokrytci, kteří kázali jedno – a mysleli si druhé? Spíše víře, která jim přinášela tolik dobrého, skutečně, upřímně věřili. To, že jejich teologie tak skvěle podporovala jejich materiální privilegia, jen posílilo upřímnost, s níž ji objali.
Lze namítnout, že my, starousedlíci z moderního sekulárního světa nemůžeme uchopit rovnováhu bolesti a štěstí, spokojenosti a zvyků, které charakterizovaly tradičnější duchovní společnosti. To je pravděpodobně pravda a vysvětluje to, proč si někteří z nás tyto společnosti idealizují. Jenže přesto, vydloubnuté oko je vydloubnuté oko, bičování je bičování a drtivé vykořisťování nevolníků a otroků je brutální třídní nespravedlnost, ať je obaleno jakoukoli kulturou. Existuje rozdíl mezi duchovním svazkem a lidskou porobou, ať existují bok po boku.
Mnozí obyčejní Tibeťané dalajlámův návrat do země podporují, ale relativně jen málo chce návrat starých pořádků, které představuje. Článek z Washington Post z roku 1999 poznamenává, že dalajláma je v Tibetu stále vážený, ale
… jen několik málo Tibeťanů by uvítalo návrat zkorumpovaných aristokratických klanů, které s ním zmizeli v roce 1959 a z nichž se skládá hodně z jeho poradců. Mnozí tibetští farmáři, například, nemají žádný zájem na tom, aby se vzdali půdy, kterou získali během čínské pozemkové reformy, ve prospěch klanů. Ani tibetští bývalí otroci si nepřejí návrat svých předchozích vládců k moci. ´Už jsem v tom jednou žil,´ říká Wangchuk, 67letý bývalý otrok, který má na sobě své nejlepší šaty kvůli každoroční pouti k Shigatse, jednomu z nejsvětějších míst tibetského buddhismu. Říká, že dalajlámu uctívá, ale dodává: ´V čínském komunismu možná nejsem svobodný, ale mám se lépe, než když jsem byl otrok.´“ 57
e třeba zmínit, že dalajláma není jediným vysoko postaveným lámou, který byl v dětství vybrán jako reinkarnace. V čele největších klášterů stojí i jiní reinkarnovaní lámové či tulku (duchovní učitelé mimořádné čistoty vybraní k tomu, aby docházelo k jejich dalšímu a dalšímu znovunarození). Systém tulku je ojedinělý a je vlastní tibetskému buddhismu. Mnoho tibetských lámů tvrdí, že jsou reinkarnovaní tulku.
Prvním tulku byl láma známý jako karmapa, který se objevil asi tři století před prvním dalajlámou. Karmapa je vůdce tibetské buddhistické tradice známé jako Karma Kagyu. Vzestup sekty Gelugpa vedené dalajlámou vedl k politicko-náboženské rivalitě s Kagyu, která trvala pět století a pokračuje mezi tibetskou exilovou komunitou i dnes. Situaci nepomohlo, že sekta Kagyu neskutečně vyrostla a během posledních 35 let otevřela na šest set center po celém světě.
Hledání tulku, připomíná nám Erik Curren, vždy neprobíhalo tak čistě duchovním způsobem, který vykresluijí jisté hollywoodské snímky: „Někdy si klášterní úředníci vybrali dítě z mocné místní rodiny, aby daly klášteru političtější vliv. Jindy si vybrali dítě z rodiny z nižší třídy, která na jeho výchovu nebude mít vliv.” Jindy „se může pokusit uvalit z politických důvodů na výběr tulku klášterem svůj vliv místní válečník, čínský císař nebo dokonce dalajláma“. 58
Tak tomu mohlo být při výběru sedmnáctého karmapy, jehož klášter se nachází v exilu v Rumteku, v indickém státě Sikkim. V roce 1993 si mniši tradice Karma Kagyu zvolili svého vlastního kandidáta na karmapu. Dalajláma, spolu s několika opozičními vůdci tradice Karma Kagyu (a s podporou čínské vlády!), podpořil jiného chlapce. Mniši tradice Kagyu obvinili dalajlámu z toho, že když se pokusil vybrat vůdce jejich sekty, překročil svou pravomoc. „Ani jeho politická role, ani jeho pozice jako lámy jeho vlastní tradice Gelugpa ho neopravňuje k tomu, aby vybíral karmapu, který je vůdcem odlišné tradice... ”59 Jeden z vůdců Kagyu trval na tom, že „Dharma je o tom, myslet za sebe. Není o tom, následovat ve všem automaticky učitele, bez ohledu na to, jak respektovaný může být. Buddhisté by měli, více než jiní, respektovat práva jiných lidí – jejich lidská práva a jejich náboženské svobody“. 60
Následoval více než deset let trvající konflikt v tibetské exilové komunitě, přerušovaný občasnými nepokoji, výhružkami, vydíráním, policejní šikanou, spory, úřední korupcí, rabováním a podkopáváním karmapova kláštera v Rumteku stoupenci frakce Gelugpa. To vše vedlo aspoň jednoho oddaného stoupence k obavám, zda roky exilu nedohnaly tibetský buddhismus k morálnímu rozkladu. 61
Jasné je, že ne všichni tibetští buddhisté akceptují dalajlámu jako svého teologického a duchovního učitele. Ačkoli se o něm mluví jako o „duchovním vůdci Tibetu“, mnozí považují tento titul za pouhou formalitu. Nedává mu autoritu nad ostatními tibetskými náboženskými školami. Podobně jako nazývat amerického prezidenta „vůdcem svobodného světa“ neznamená, že by mohl vládnout Francii či Německu. 62
Starou Shangri-La teokracií však nejsou okouzleni všichni Tibeťané v exilu. Kim Lewis, která studovala léčivé metody buddhistických mnichů v kalifornském Berkeley, měla příležitost mluvit do hloubky s více než desítkou tibetských žen, které v budově mnichů žily. Když se jich ptala, co si myslí o návratu do své vlasti, byly jejich pocity jednohlasně negativní. Nejdříve Lewis předpokládala, že se jejich nechuť týká čínské okupace, ale rychle zjistila, že je to jinak. Říkaly, že velmi uvítaly, že už nemusejí „mít čtyři či pět manželů, být pořád těhotné“ či „přicházet do styku se sexuálně přenosnými nemocemi od manžela“. Mladší ženy byly „rády za to, že se jim dostalo vzdělání a nechtěly mít absolutně nic společného s jakýmkoli náboženstvím a divily se, proč jsou (ve vztahu k Tibetu) Američané tak naivní“. 63
Ženy zpovídané Lewis líčily příběhy o soužení jejich babiček, o soužení, které měly s mnichy, kteří je používali jako učené „učené nocležnice“. Jejich babičkám mniši tvrdili, že souložením s nimi získají „“prostředky osvícení“ – Buddha sám koneckonců musel jít se ženou, aby dosáhl osvícení.
Ženy rovněž zmiňovaly „bezuzdný“ sex, kterého si údajně duchovní a zdrženliví mniši v sektě Gelugpa navzájem užívali. Ženy, které byly již matkami, hořce vzpomínaly na to, jak jim kláštery konfiskovaly v Tibetu jejich mladé syny. Tvrdily, že když poté chlapec plakal a chtěl matku, řekli mu „Proč pro ni pláčeš, vzdala se tě – je to jen ženská!“.
Mniši, kteří dostali politický azyl v Kalifornii, žádali o veřejnou pomoc. Lewis, která byla po jistý čas sama jejich oddanou stoupenkyní, jim pomáhala s kancelářskými pracemi. Zjistila, že dostávají vládní šeky na 550 až 700 dolarů měsíčně spolu s Medicare. Kromě toho přebývali zdarma v krásně vybavených bytech. „Nic neplatili, žádné služby, poplatky, měli zdarma přístup k internetu, zdarma počítače, faxy, mobilní telefony, domovní telefony a kabelovou televizi.“
Také jejich řád jim dával měsíční peníze, stejně tak dostávali příspěvky a poplatky od svých amerických stoupenců. Někteří stoupenci za ně oddaně vykonávali řadu prací, od nakupování potravin po uklízení jejich bytů a toalet. Titíž svatí muži, poznamenává Lewis, „neměli žádný problém kritizovat Američany za jejich ´posedlost materiálními věcmi´.“ 64
Přivítat s radostí konec staré feudální teokracie v Tibetu neznamená tleskat všemu, co s sebou čínská vláda v Tibetu přinesla. To dnes chápou lidé na Západě, kteří věří v Shangri-La, jen zřídka. Obráceně to platí též: denuncovat čínskou okupaci neznamená, že si musíme starý feudální režim romantizovat. Tibeťané si zaslouží být nahlíženi jako skuteční, reální lidé, ne jako dokonalí spiritualisté či nevinné politické symboly.
„Idealizovat si je,“ poznamenává Ma Jian, disidentský čínský cestovatel do Tibetu (který nyní žije v Británii), „znamená upírat jim lidství.“ 65
ednou společnou stížností rozšířenou mezi buddhistickými stoupenci na Západě, je, že čínská okupace podkopává tibetskou náboženskou kulturu. To jisté míry se to zdá být pravdivou stížností. Mnohé kláštery jsou zavřené a zdá se, že teokracie odešla do historie. Zda čínská vláda přinesla zlepšení, či neštěstí, zde přitom není hlavní téma. Otázkou je, jakou zemí byl starý Tibet. A zde zpochybňuji údajnou starodávnou duchovní povahu kultury, která v zemi byla před invazí. Náboženskou svobodu a nezávislost nového Tibetu můžeme obhajovat bez toho, že bychom přijali všechnu tu mytologii o Tibetu starém.Tibetský feudalismus byl zahalen buddhismem, ale nejde o to samé. Starý Tibet ve skutečnosti nebyl žádným Ztraceným rájem. Byl zpátečnickou represivní teokracií extrémních privilegií a extrémní bídy. K Shangri-Le měl hodně daleko.
Nakonec mě nechejte říci, že pokud by budoucnost Tibetu měla stát uvnitř čínského vzestupujícího ráje volného trhu, nevěstí to pro Tibeťany nic dobrého. Čína se honosí oslnivým osmiprocentním ekonomickým růstem a jde nahoru jako jedna z největších světových průmyslových mocností. Jenže s ekonomickým růstem přišla také ještě více se prohlubující propast mezi bohatými a chudými. Většina Číňanů žije blízko hladiny chudoby či hodně pod ní, zatímco malá skupina nově vylíhlých kapitalistů sklízí tučné zisky, za domluvy se zkorumpovanými úředníky. Místní byrokraté zemi vymačkávají, vysávají od lid úplatky a loupí místní pokladnice. Zabírání půdy ve městech a na venkově lakomými developery a zkorumpovanými úředníky na úkor populace je téměř každodenním a všudypřítomným jevem. Po celé zemi dochází k desítkám tisíc grassroot protestů a nepokojů, které se obvykle setkají s nemilosrdnými policejními silami. Převládá korupce… a dosahuje dokonce do tak mnoha míst, že i obvykle samolibé a spokojené vedení země bylo koncem roku 2006 nuceno tento fenomén zaznamenat a začít proti němu podnikat kroky.
Dělníci, kteří se v Číně pokoušejí v „obchodních zónách“ dominovaných korporacemi organizovat odbory, riskují ztrátu pracovních míst či zbití a uvěznění. Milióny dělník v těchto zónách pracují dvanáct hodin denně za minimální mzdy. S tím, jak se privatizuje zdravotní systém, není zdravotní péče zdarma – či není dostupná miliónů, dělníků. Muži se kvůli práci plahočí do měst, takže venkov, který opouštějí, je stále častěji obydlován ženami, dětmi a starými lidmi. Míra sebevražd dramaticky stoupla, zejména měli ženami. 66
Životní prostředí Číny je těžce zamořeno. Mnohé z jejích proslulých řek a jezer jsou mrtvé, miliardy tun průmyslových emisí a odpadků, které se do nich házejí, mají za následek masivní vymírání ryb. Toxické odpadní vody obsahující pesticidy a herbicidy prosakují do podzemních vod či přímo do zavlažovacích kanálů. Míra výskytu rakoviny u vesnic umístěných kolem vodních cest vylétla do oblak. Stovky miliónů městských obyvatel dýchají vzduch považovaný za nebezpečně nezdravý, kontaminovaný kvůli průmyslovému růstu a zplodinám z miliónů automobilů. Kvůli znečištění umře předčasně každý rok na 400 tisíc lidí. Vládní environmentální agentury nemají žádnou výkonnou moc, aby znečišťovatele zastavily – a vláda obecně takové problémy ignoruje či popírá. Místo toho se soustředí na průmyslový růst. 67
Vlastní čínské vědecké úřady tvrdí, že pokud nebudou skleníkové plyny omezeny, bude Čína v příštích letech čelit masivnímu nedostatku úrody, nedostatku vody a potravy. V 2006-2007 již skutečně postihla jihozápadní Čínu sucha. 68
1 Mark Juergensmeyer, Terror in the Mind of God, (University of California Press, 2000), 6, 112-113, 157.
2 Kyong-Hwa Seok, "Korean Monk Gangs Battle for Temple Turf," San Francisco Examiner, 3 December 1998.
3 Los Angeles Times, February 25, 2006.
4 Dalajláma citován in Donald Lopez Jr., Prisoners of Shangri-La: Tibetan Buddhism and the West (Chicago and London: Chicago University Press, 1998), 205.
5 Erik D. Curren, Buddha's Not Smiling: Uncovering Corruption at the Heart of Tibetan Buddhism Today (Alaya Press 2005), 41.
6 Stuart Gelder and Roma Gelder, The Timely Rain: Travels in New Tibet (Monthly Review Press, 1964), 119, 123; and Melvyn C. Goldstein, The Snow Lion and the Dragon: China, Tibet, and the Dalai Lama (University of California Press, 1995), 6-16.
7 Curren, Buddha's Not Smiling, 50.
8 Stephen Bachelor, "Letting Daylight into Magic: The Life and Times of Dorje Shugden," Tricycle: The Buddhist Review, 7, Spring 1998. Bachelor rozebírá sektářský fanatismus a doktrinářské střety, které poškozují Západní obraz buddhismu jako nedogmatické tolerantní tradice.
9 Dhoring Tenzin Paljor, Autobiography, citace in Curren, Buddha's Not Smiling, 8.
10 Pradyumna P. Karan, The Changing Face of Tibet: The Impact of Chinese Communist Ideology on the Landscape (Lexington, Kentucky: University Press of Kentucky, 1976), 64.
11 See Gary Wilsonův report in Worker's World, 6 February 1997.
12 Gelder and Gelder, The Timely Rain, 62 and 174.
13 Jak skepticky poznává Lopez, Prisoners of Shangri-La, 9.
14 Melvyn Goldstein, William Siebenschuh, and Tashì-Tsering, The Struggle for Modern Tibet: The Autobiography of Tashì-Tsering (Armonk, N.Y.: M.E. Sharpe, 1997).
15 Gelder and Gelder, The Timely Rain, 110.
16 Melvyn C. Goldstein, A History of Modern Tibet 1913-1951 (Berkeley: University of California Press, 1989), 5 a jinde.
17 Anna Louise Strong, Tibetan Interviews (Peking: New World Press, 1959), 15, 19-21, 24.
18 Quoted in Strong, Tibetan Interviews, 25.
19 Strong, Tibetan Interviews, 31.
20 Gelder and Gelder, The Timely Rain, 175-176; and Strong, Tibetan Interviews, 25-26.
21 Gelder and Gelder, The Timely Rain, 113.
22 A. Tom Grunfeld, The Making of Modern Tibet rev. ed. (Armonk, N.Y. and London: 1996), 9 a 7-33 pro obecnou debatu o feudálním Tibetu viz též Felix Greene, A Curtain of Ignorance (Garden City, N.Y.: Doubleday, 1961), 241-249; Goldstein, A History of Modern Tibet, 3-5; a Lopez, Prisoners of Shangri-La, passim.
23 Strong, Tibetan Interviews, 91-96.
24 Waddell, Landon, O'Connor, a Chapman jsou citována in Gelder and Gelder, The Timely Rain, 123-125.
25 Goldstein, The Snow Lion and the Dragon, 52.
26 Heinrich Harrer, Return to Tibet (New York: Schocken, 1985), 29.
27 Viz Kenneth Conboy a James Morrison, The CIA's Secret War in Tibet (Lawrence, Kansas: University of Kansas Press, 2002); a William Leary, "Secret Mission to Tibet," Air & Space, December 1997/January 1998.
28 O spojení mezi CIa a dalajlámou a jeho rodinou a doprovodem viz Loren Coleman, Tom Slick and the Search for the Yeti (London: Faber and Faber, 1989).
29 Leary, "Secret Mission to Tibet."ť
30 Hugh Deane, "The Cold War in Tibet,"ť CovertAction Quarterly (Winter 1987).
31 George Ginsburg a Michael Mathos Communist China and Tibet (1964), citováno in Deane, "The Cold War in Tibet." Deane poznamenává, že autor Bina Roy dosúpěla k podobnému závěru.
32 See Greene, A Curtain of Ignorance, 248 a jinde; and Grunfeld, The Making of Modern Tibet, passim.
33 Harrer, Return to Tibet, 54.
34 Karan, The Changing Face of Tibet, 36-38, 41, 57-58; London Times, 4 July 1966.
35 Gelder and Gelder, The Timely Rain, 29 and 47-48.
36 Tendzin Choegyal, "The Truth about Tibet," Imprimis (vydání Hillsdale College, Michigan), April 1999.
37 Karan, The Changing Face of Tibet, 52-53.
38 Elaine Kurtenbach, Associate Press report, 12 February 1998.
39 Goldstein, The Snow Lion and the Dragon, 47-48.
40 Curren, Buddha's Not Smiling, 8.
41 San Francisco Chonicle, 9 January 2007.
42 Report International Committee of Lawyers for Tibet, A Generation in Peril (Berkeley Calif.: 2001).
43 International Committee of Lawyers for Tibet, A Generation in Peril, 66-68, 98.
44 im Mann, "CIA Gave Aid to Tibetan Exiles in '60s, Files Show,"ť Los Angeles Times, 15 September 1998; and New York Times, 1 October, 1998.
45 News & Observer, 6 September 1995, cited in Lopez, Prisoners of Shangri-La, 3.
49 The Dalai Lama in Marianne Dresser (ed.), Beyond Dogma: Dialogues and Discourses (Berkeley, Calif.: North Atlantic Books, 1996)
50 Poznámky jsou z knihy dalajlámových textů citované in Nikolai Thyssen, "Oceaner af onkel Tom," Dagbladet Information, 29 December 2003, (přeložil pro mě Julius Wilm). Recenzi na Thyssena lze najít v Dánštině zde: http://www.information.dk/Indgang/VisArkiv.dna?pArtNo=20031229154141.txt.
51 "A Global Call for Human Rights in the Workplace,"ť New York Times, 6 December 2005.
52 San Francisco Chronicle, 14 January 2007
53 San Francisco Chronicle, 5 November 2005
54 Times of India 13 October 2000; Samantha Conti's report, Reuter, 17 June 1994; Amitabh Pal, "The Dalai Lama Interview," Progressive, January 2006
55 The Gelders draw this comparison, The Timely Rain, 64
56 Michael Parenti, The Culture Struggle (Seven Stories, 2006)
57 John Pomfret, "Tibet Caught in China's Web,ť" Washington Post, 23 July 1999
58 Curren, Buddha's Not Smiling, 3
59 Curren, Buddha's Not Smiling, 13 and 138
60 Curren, Buddha's Not Smiling, 21
61 Curren, Buddha's Not Smiling, passim. For books that are favorable toward the Karmapa appointed by the Dalai Lama's faction, see Lea Terhune, Karmapa of Tibet: The Politics of Reincarnation (Wisdom Publications, 2004); Gaby Naher, Wrestling the Dragon (Rider 2004); Mick Brown, The Dance of 17 Lives (Bloomsbury 2004)
62 Erik Curren, "Not So Easy to Say Who is Karmapa," correspondence, 22 August 2005, www.buddhistchannel.tv/index.php?id=22.1577,0,0,1,0
63 Kim Lewis, correspondence to me, 15 July 2004
64 Kim Lewis, correspondence to me, 16 July 2004
65 Ma Jian, Stick Out Your Tongue (Farrar, Straus & Giroux, 2006)
66 See the PBS documentary, China from the Inside, January 2007, KQED.PBS.org/kqed/chinanside
67 San Francisco Chronicle, 9 January 2007
68 "China: Global Warming to Cause Food Shortages,"ť People's Weekly World, 13 January 2007
