Středa 16. dubna 2014
Lidé a společnostMuzikaDivadloZprávy z NETu

Praha, Lucerna Music Bar, 18. února 2013
DINOSAUR JR. (USA), support: CHRIS BROKAW (USA)
>>celý článek
obsah rubriky








Čínský fond investuje do Daimleru
Čínské státní fondy plánují koupit podíl v německém výrobci aut Daimler AG. „Nedávno nám potvrdil insider, že China Investment Corporation nakoupí čtyři až deset procent podílu v Daimleru,“ napsal čínský list People‘s Daily.

marketwatch.com/bloomberg.com
>>celý článek
Zaměstnanci Coca Coly v Německu stávkují, Chtějí růzd mezd o 6 procent
Tisíce zaměstnanců firmy Coca Cola v Německu zahájily sérii krátkých varovných stávek, jimiž se domáhají vyšších mezd. V pondělí 21. ledna přestali pracovat dělníci dvou továren v Bavorsku, během týdne se do akce zapojí dalších padesát podniků. libcom.org
>>celý článek
Zaměstnanci palestinského státu protestují. Vláda nemá na jejich platy
Stovky palestinských vládních zaměstnanců protestovaly v úterý 15. ledna před premiérským úřadem kvůli tomu, že po dobu tří měsíců nedostávají své platy v plné výši, a to uprostřed prohlubující se finanční krize. Problém nedostatku hotovosti palestinské vlády se zhoršil poté, co Izrael uvalil sankce v odvetě za to, že vláda Západního břehu uspěla u Všeobecného shromáždění OSN a Palestina byla de facto uznána za stát.

Reuters
>>celý článek
obsah rubriky


TÉMA KRIZE
HOWARD ZINN: DRUHÁ SVĚTOVÁ VÁLKA - LIDOVÁ VÁLKA? (KOMPLET

POČESTNÝ BYZNYS (komplet)

FINANČNÍ ZBRANĚ HROMADNÉHO NIČENÍ (komplet)

ZA VŠECHNO MOHOU SPEKULANTI! OPRAVDU?

KONEC AMERICKÉHO KAPITALISMU, JAK JSME HO ZNALI? BUDE SE FINANČNICTVÍ SOCIALIZOVAT?

ÚVĚROVÁ KRIZE: OD NORTHERN ROCK PO LEHMAN BROTHERS

FINANČNÍ KRIZE: POUČENÍ MŮŽE NABÍDNOUT VELKÁ DEPRESE

FINANČNÍ KRIZE V OTÁZKÁCH A ODPOVĚDÍCH (I.)

FINANČNÍ KRIZE V OTÁZKÁCH A ODPOVĚDÍCH (II.)

Konec iluze: opičí vegetariánští hippies mají rádi lásku, ale umí i válku

Přátelský feudalismus: mýtus o Tibetu


Lidé a společnost
Druhá světová válka: lidová válka? (KOMPLET)
Šlo ve Druhé světové válce Spojeným o boj proti fašismu, pomoc židovským obětem nacistů, ochranu svobody a demokracie? Uznávaný americký historik Howard Zinn ve výtahu ze své knihy Lidová historie Spojených států naznačuje, že daleko spíš šlo o boj USA o moc a zisky, a shrnuje některé momenty, které takový závěr podporují: obchodní válku, kterou vedly USA proti Japonsku a která vyprovokovala útok na Pearl Harbor, rasovou segregaci černochů v americké armádě i společnosti, zločinné kobercové nálety proti německým městům, které zabily tisíce civilistů, zisky firem napojených na válečnou mašinerii (a preferující pokračování války, aspoň ve formě „studené války“), zbytečné atomové útoky na Hirošimu a Nagasaki (jejichž cílem bylo vyhnout se tomu, aby se USA musely o následnou okupaci Japonska dělit se SSSR).

"My, vlády Velké Británie a Spojených států, ve jménu Indie, Burmy, Malajsie, Austrálie, Britské východní Afriky, Britské Guayany, Hongkongu, Siamu, Singapuru, Egyptu, Palestiny, Kanady, Nového Zélandu, Severního Irska, Skotska, Walesu, stejně jako Portorika, Guamu, Filipín, Havaje, Aljašky a Panenských ostrovů, tak vyhlašujeme se vší důrazností, že toto není imperialistická válka.“

Tak zněl satirický šprým, který si ve Spojených státech dělala v roce 1939 Komunistická strana.

O dva roky později Německo napadlo Rusko a americká Komunistická strana, která opakovaně popisovala válka mezi Osou a Spojenci jako imperialistickou válku, o ní nyní začala mluvit jako o „lidové válce“ proti fašismu.

Skutečně, téměř všichni Američané (kapitalisté, Demokraté, Republikáni, chudí, bohatí a střední třídy – se shodli, že se vskutku jedná o lidovou válku.

Byla to lidová válka?

Podle jistých důkazů to byla nejlidovější válka, kterou kdy Spojené státy vedly. Žádné jiné války se neúčastnila větší část země: 18 milionů lidí sloužilo v ozbrojených silách, 10 milionů v zámoří, 25 milionů dělníků dávalo své výplatní pásky na válečné výdaje.

Nemůže to však být považováno za uměle vytvořenou podporu, protože za voláním po totální válce stály všechny mocné síly země – nejen vláda, ale i tisk, církev a dokonce radikální organizace šéfů?

Existoval v té době nějaký spodní proud nesouhlasu? Nezveřejňované známky odporu?

Byla to válka proti nepříteli, který představoval nevýslovné zlo. Hitlerovo Německo šířilo totalitarismus, rasismus, militarismus a válčení tak otevřeně agresivní, že dalece přesahovalo vše, co svět do té doby zažil.

Jenže: představovaly vlády, které tuto válku vedly (Anglie, Spojené státy a Sovětský svaz) něco tak zásadně odlišného, aby jejich vítězství mohlo být úderem imperialismu, rasismu, totalitarismu a militarismu ve světě?

Mohlo být chování Spojených států během války (pokud jde o vojenské akce v zahraničí a zacházení s minoritami doma) považování za chování v souladu s „lidovou válkou“?

Respektovala válečná politika země práva obyčejných lidí všude na světě na život, svobodu a prosazování štěstí?

A dokládala poválečná Amerika na vlastním příkladu hodnoty, za něž údajně bojovala?

Tyto otázky si zasluhují zamyšlení. V době Druhé světové války byla atmosféra díky válečnému zápalu příliš tísnivá na to, aby dovolila, aby byly položeny.

Vystoupit jako obránce slabých zemí znamenalo pro Spojené státy vylepšilo jejich image v učebnicích dějepisu středních škol – není to ale v souladu s historickými fakty.

Spojené státy stály proti haitské revoluci za nezávislost na Francii na začátku devatenáctého století.

Podnítily válku s Mexikem a zabraly půl země.

Špatně předstíraly, že pomáhají Kubě získat svobodu od španělské nadvlády – a pak se na Kubě samy prosadily vojenskou základnu, investice a právo na intervenci.

Zabraly Havaj, Portoriko, Guam a vedly brutální válku, aby si podmanily Filipíny.

Za pomoci dělových člunů a výhružek „otevřely“ svému obchodu Japonsko.

Vyhlásily Politiku otevřených dveří v Číně – byla prostředkem jak zajistit, aby Spojené státy měly rovné příležitost jako jiné mocnosti Čínu vykořisťovat. Spolu s ostatními národy poslaly do Pekingu vojsko, aby potvrdily nadvládu Západu v Číně – a nechaly ho tam nvíce než třicet let.

Zatímco Spojené státy požadovaly, aby se dveře otevřely do Číny, trvaly na tom (za podpory Monroeovy doktríny a mnoha vojenských intervencí), aby do Latinské Ameriky zůstaly zavřené, to znamená, zavřené pro kohokoli jiného kromě Spojených států.

Zosnovaly revoluci proti Kolumbii a vytvořily „nezávislý“ stát Panama, aby postavily a kontrolovaly Panamský kanál.

V roce 1926 vyslaly pět tisíc členů námořní pěchoty do Nikaraguy, aby se postavily revoluci, a tuto sílu v zemi udržely po sedm let.

V roce 1916 intervenovaly počtvrté v Dominikánské republice a jednotky si zde udržely po osm let.

V roce 1915 intervenovaly podruhé na Haiti – zde jednotky zůstaly po 19 let.

Mezi roky 1900 a 1933 intervenovaly Spojené státy čtyřikrát na Kubě, dvakrát v Nikaragui, šestkrát v Panamě, jednou v Guatemale a sedmkrát v Hondurasu.

V roce 1924 řídily finance dvaceti států Latinské Ameriky do jisté míry Spojené státy. V roce 1935 bylo v Latinské Americe prodáváno víc než půl amerického exportu oceli a bavlny.

Těsně před koncem První světové války v roce 1918 americké síly o počtu sedmi tisíc mužů vnikly do Vladivostoku (operace byla součástí spojenecké intervence v Rusku) a zůstaly tam do začátku roku 1920.

O pět tisíc vojáků víc se vylodilo v Archangelsku, rovněž jako součást spojeneckých expedičních sil. Zůstali tam téměř po jeden rok.

„Všechny tyto operace měly být protiváhou bolševické revoluci v Rusku,“ uvedlo Kongresu ministerstvo zahraničí.

V krátkosti: pokud do Druhé světová války Spojené státy vstoupily, aby bránily princip nevměšování se do věcí cizích zemí (a tomu věřilo, v souvislosti s nacistickými invazemi mnoho Američanů), jejich vlastní historie vrhá na jejich schopnost dodržovat tento princip pochybnosti.

Co se zdá zřejmé, je, že Spojené státy byly demokracií s jistými svobodami, zatímco Německo bylo diktaturou perzekuující židovskou menšinu, věznící disidenty jakéhokoli vyznání a proklamující nadvládu nordické „rasy“.

Když však antisemitismus v Německu pozorovalo černošské obyvatelstvo, nezdála se jim možná jejich vlastní situace ve Státech až tak odlišná.

A Spojené státy dělaly s Hitlerovou politikou perzekucí jen málo. Vskutku, v třicátých letech se zapojily do politiky ústupků, kterou vedla Anglie a Francie.

Roosevelt a jeho ministr zahraničních věcí Cordell Hull se Hitlerovu antisemitskou politiku ostýchali veřejně kritizovat. Když byla v lednu 1934 uvedena do Senátu rezoluce vyzývající Senát a prezidenta, aby vyjádřili „údiv a bolest“ na tím, co dělali Němci Židům a požadovali obnovu práv Židů, ministerstvo zahraničí „způsobilo, že byla rezoluce pohřbena ve výboru“, tvrdí v knize American Appeasement Arnold Offner.

Když Mussoliniho Itálie napadla v roce 1935 Etiopii, Spojené státy vyhlásily embargo na munici, ale nechalo americké firmy, aby do Itálie posílaly ohromná množství ropy, kterou Itálie k vedení války nezbytně potřebovala.

Když se ve Španělsku odehrálo fašistické povstání proti zvolené socialisticko-liberální vládě, zaručila Rooseveltova administrativa neutralitu, jehož dopadem bylo, že byla španělská vláda odříznuta od pomoci, zatímco Frankovi poskytoval potřebnou a kritickou podporu Hitler a Mussolini. Offner píše:

„... Spojené státy šly dokonce daleko za legální náležitosti své legislativy o neutralitě. Pokud by ze Spojených států, Anglie a Francie přišla pomoc (Hitlerova pozice ohledně pomoci Francie nebyla do listopadu 1936 pevná). Místo toho ze všech výhod, které španělská občanská válka poskytovala, těžilo Německo.“

Bylo to prostě jen mylný úsudek, nešťastná chyba? Nebo to byla logická politika vlády, jejímž hlavním zájmem nebylo zastavit fašismus, ale prosazovat imperiální zájmy Spojených států?

S ohledem na tyt zájmy se ve třicátých letech zdála nejvhodnější proti-sovětská politika.

Později, když Japonsko a Německo ohrožovaly světová zájmy Spojených států, byla výhodnější pro-sovětská, proti-nacistická politika.

Rooseveltovi leželo na srdci ukončení útlaku Židů asi tak, jako Lincolnovi leželo na srdci během Občanské války ukončení otroctví: jejich prioritou (ať byl jejich osobní soucit s oběťmi perzekuce jakýkoli) nebyla práva menšin, národní moc.

Spojené státy do Druhé světové války nepřivedly Hitlerovy útoky na Židy, stejně jako Občanskou válku v roce 1861 nezpůsobilo zotročení 4 milionů černochů.

Útok Itálie na Etiopii, Hitlerova invaze do Rakouska, zabrání Československa, útok na Polsko… nic z toho nevedlo ke vstupu USA do války, ačkoli Roosevelt začal poskytovat významnou pomoc Anglii.

Spojené státy do války přivedl japonský útok na námořní základnu Pearl Harbor 7. prosince 1941. Jistě to nebyl lidský zájem o oběti japonského bombardování civilistů, co vedlo Roosevelta k pobouřenému vyhlášení války – Spojené státy nevyprovokoval k válce ani japonský útok na Čínu v roce 1937, ani japonské bombardování civilistů v Nan king. Udělal to až japonský útok na článek amerického Pacifického impéria.

Dokud Japonsko zůstávalo vychovaným členem imperiálního klubu Velkých mocností, který se (v souladu s politickou Otevřených dveří) dělil o vykořisťování Číny, Spojené státy neprotestovaly.

V roce 1917 si vyměnily nótu s Japonskem, která prohlašovala, že „Spojené státy uznávají, že Japonsko má v Číně speciální zájmy“.

V roce 1928, podle Akiry Iriye (After Imperialism), americký konzul v čině podpořil příchod japonských jednotek.

Spojené státy zneklidněly, až když Japonsko ohrozilo potenciální trhy Spojených států svým pokusem o zabrání Číny, ale hlavně tím, že začalo usilovat o cín, kaučuk a ropu Jihovýchodní Asie. Až tehdy podnikly opatření, která vedla k japonskému útoka. Patřilo mezi totální embargo na železný šrot a totální embargo na ropu v létě roku 1941.

Jak říká Bruce Russet (No Clear and Present Danger): „Během třicátých let dělala vláda Spojených států jen málo pro to, aby se postavila na odpor proti postupování Japonska asijským kontinentem“. Jenže: „Oblast Jihozápadního Pacifiku byla pro Spojené státy oblastí nepopiratelného ekonomického významu – v té době odtud pocházela většina cínu a kaučuku Ameriky, stejně jako významné množství nerostných surovin.“

Americké veřejnosti byl Pearl Harbor prezentován jako nenadálý, šokující, nemorální čin.

Nemorální byl, stejně tak jako jakékoli jiné bombardování. Nenadálý a šokující ale americké vládě skutečně nepřišel.

Russett tvrdí: „Japonským úderem proti americké námořní základně vyvrcholila dlouhá série vzájemných nepřátelských kroků. Ekonomickými sankcemi proti Japonsku Spojené státy podnikly kroky, které byly ve Washingtonu obecně považovány za kroky, které nesou vážnou hrozbu války.“

Pokud odložíme stranou divoké obvinění proti Rooseveltovi (že o útoku na Pearl Harbor věděl a neřekl o tom nebo že úmyslně útok vyprovokoval – není pro ně žádný důkaz), zdá se, že udělal totéž, co před ním James Polk v Mexické válce a Lyndon Johnson po něm ve válce ve Vietnamu: lhal veřejnosti v zájmu toho, co považoval za správnou věc.

V září a říjnu 1941pokroutil fakta o dvou incidentech, na nichž se podílely německé ponorky a americké torpédoborce. Thomas A. Bailey, historik sympatizující s Rooseveltem, napsal:

„Během období před Pearl Harborem Franklin Roosevelt opakovaně klamal americký lid… Byl jako lékař, který musí pacientovi lhát pro jeho dobro… protože masy jsou proslulé tím, že jsou krátkozraké a obecně mevidí nebezpečí, dokud je nepopadne za hrdlo.“

Jeden ze soudců tokijského procesu o válečných zločinech po Druhé světová válce Radhabinod Pal nesouhlasil s všeobecným verdiktem proti japonským činitelům a argumentoval, že Spojené státy války jasně vyprovokovaly a očekávaly, že Japonsko bude jednat.

Richard Minear (Victors' Justice) shrnuje Palův pohled na embarga na železný šrot a ropu tak, že „tato opatření byly jasným a mocným ohrožením samotné existence Japonska“.

Záznamy odhalují, že na konferenci, která se konala dva týdny před Pearl Harborem, byla válka předvídána a debatovalo se, jak ji ospravedlnit.

Memorandum ministerstva zahraničí o japonské expanzi vydané rok před Pearl Harborem nemluví o nezávislosti Číny či o principu sebeurčení. Říká:

„naším obecným diplomatickým a strategickým postojem bude významně oslabená nyší ztrátou čínských, indických a jihomořských trhů (a ztrátou většiny japonského trhu pro naše zboží s tím, jak se Japonsko stane stále více soběstačné), stejně jako nepřekonatelnými restrikcemi našeho přístupu ke kaučuku, cínu, jutě a dalším důležitým materiálům asijského a oceánského regionu.“

Když se Spojené státy zapojily spolu s Anglií a Ruskem do války (Německo a Itálie jim vyhlásily po Pearl Harboru válku), prokázalo jejich chování, že jejich cíle jsou humanitární, nebo soustředěné na moc a zisk?

Bojovaly s cílem ukončit kontrolu, kterou mají některé národy nad jinými, nebo zajistit, aby ony kontrolující národy byly spojenci Spojených států? V srpnu 1941 se Roosevelt a Churchill potkali na pobřeží Newfoundlandu a vydali Atlantickou chartu, v níž pro poválečný svět stanovili ušlechtilé cíle: uvedli, že jejich země „neusilují o expanzi“ a respektují „právo národů zvolit si formu vlády, pod níž chtějí žít“. Charta byla oslavována jako deklarace práva národů na sebeurčení.

Dva týdny před Chartou nicméně americký ministr zahraničí Sumner Welles ujistil francouzskou vládu, že USA po válce pomohou její impérium udržet: „Tato vláda, při vědomí svého tradičního přátelství s Francií, hluboce sympatizuje s touhou francouzského lidu udržet si svá území a uchovat je nedotčená.“

Ministerstvo obrany samo poukázalo (v Pentagon Papers) na to, co nazvalo „ambivalentní“ politikou směrem k Indočíně, a poznamenalo, že „v Atlantické chartě Spojené státy vyhlašují podporu národnímu sebeurčení a nezávislosti“, ale zároveň „na začátku války opakovaně vyjádřily či naznačily Francii záměr obnovit po válce její zámořské impérium“.

Koncem roku 1942 Rooseveltův osobní reprezentant ujistil francouzského generála Henriho Girauda: „Panuje důkladné pochopení, že nad územími, metropolitními či koloniálními, nad nimiž vlála v roce 1939 francouzská vlajka, bude francouzská suverenita co nejdříve obnovena.“ (Tyto stránky, stejně jako jiné z Pentagon Papers, jsou označeny jako „NEJVYŠŠÍ TAJEMSTVÍ – citlivé“)

V roce 1945 „ambivalentní“ postoj skončil. V květnu toho roku Truman ujistil Frncii, že nezpochybní její „suverenitu nad Indočínou“.

Onoho podzimu Spojené státy vyzvaly nacionalistickou Čínu, která měla na základě postupimské konference dočasně na starosti severní část Indočíny, aby ji vrátila Francii, navzdory zřejmé touze vietnamského lidu po nezávislosti.

To se jednalo o laskavost ve prospěch Francie. Co ale ohledně vlastních imperiálních ambicí Spojených stát během války? Co ohledně „expanze, teritoriální či jiné“, které se Roosevelt zřekl v Atlantické chartě?

Na titulcích novin se skvěly bitvy a pohyby jednotek: invaze do Severní Afriky v roce 1942, do Itálie v roce 1943, masivní, dramatická invaze přes kanál do N2meckem okupované Francie v roce 1944, kruté bitvy, když bylo Německo donuceno stáhnout se ke svým hranicím, častější bombardování britských a amerických sil.

A zároveň ruská vítězství na nacistickými armádami (Rusové v době invaze před kanál vyhnali Němce ze svého území a zaměstnávali 80 procent německých vojsk).

V Pacifiku v roce 1943 a 1944 zabíraly americké síly jeden ostrov za druhým a blížily se k Japonsku, aby našly bližší základny pro bombardování japonských měst.

Jenže za titulky o bitvách a bombardování dělali v tichosti američtí diplomaté a byznysmeni vše pro to, aby po konci války byla první mocnost světa.

Obchody Spojených států měly vtrhnout do krajin, kterým dosud domminovala Anglie. Politika otevřených dveří měla být rozšířena z Asie do Evropy – Spojené státy chtěly odsunout Anglii stranou a prodrat se dovnitř.

K tomu došlo v případě Středního východu a jeho ropy. V srpnu 1945 úředník ministerstva zahraničí uvedl, že „shrnutí diplomatických dějin posledních 35 let ukáže, že ropa hrála v zahraničních vztazích Spojených států historicky větší roli než jakákoli jiná komodita“.

Saudská Arábie byla největším ropným shromaždištěm na Středním východu. Ropná korporace ARAMCO skrze ministra vnitra Harolda Ickese získala Rooseveltův souhlas s programem pomoci Saudské Arábii nazvanému Lend Lease, který zahrnoval to, že vláda Spojených států vytvoří v Arábii štít pro zájmy korporace ARAMCO. V roce 1944 podepsala Británie a USA pakt o ropě, který souhlasil s „principem rovných příležitostí“ a Lloyd Gardner v knize Economic Aspects of New Deal Diplomacy uzavírá, že „Politika otevřených dveří na Středním východě triumfovala“.

Historik Gabriel Kolko poté, co podrobně studoval americkou politiku za války v knize The Politics of War, uzavírá, že „americká ekonomická válka byla vedena s cílem zachránit kapitalismus doma i v cizině“.

V dubnu 1944 uvedl činitel ministerstva zahraničí: „Jak víte, máme plán na enormní zvýšení výroby této země po konci války – a americký domácí trh nemůže všechnu tuto výrobu absorbovat donekonečna. Bezpochyby budeme potřebovat, aby se rozrostly zahraniční trhy.“

Anthony Sampson ve své studii mezinárodního obchodu s ropou (The Seven Sisters) tvrdí: Do konce války měly dominantní vliv v Saudské Arábii bezpochyby Spojené státy. Král Ibn Sand již nebyl považován za divokého válečníka z pouště, ale za klíčový kamínek do mozaiky mocenské hry, o něhož Západ usiloval.

Roosevelt, na zpáteční cestě z Jalty v únoru 1945, pohostil krále na lodi Quincy, spolu s jeho doprovodem čítajícím padesát lidí, včetně jeho dvou synů, premiéra, astrologa a stáda ovcí na porážku.

Poté Roosevelt napsal Ibn Sandovi a slíbil mu, že Spojené státy nezmění svou politiku vzhledem k Palestině, aniž by změny předtím konzultovaly s Araby.

V pozdějších letech zájem o ropu neustále zápasil s politickým zájmem o židovský stát na Středním východu, tehdy se však zdálo, že ropa je důležitější.

S tím, jak ve Druhé světové válce padlo Britské impérium, byly Spojené státy připraveny nastoupit.

Již dříve během války Hull uvedl: Vedení směrem k novému systému mezinárodních vztahů v obchodu a dalších ekonomických záležitostech bude připadat zejména Spojeným státům, a to kvůli naší velké ekonomické síle. Měli bychom se vedení, a zodpovědnosti, která s ním jde ruku v ruce, chopit zejména z důvodu čistě národních, vlastních zájmů.

Ještě než válka skončila, plánovala administrativa obrysy nového ekonomického řádu, založeného na partnerství mezi vládou a velkým byznysem.

Lloyd Gardner říká o Rooseveltovu hlavním poradci Harry Hopkinsovi, který organizoval podpůrné programy New Dealu, následující: „Pokud jde o obranu zahraničních investic a jejich ochranu, v tom Hopkinse nepředčí žádný konzervativec.“

Básník Archibald MacLeish, tehdy náměstek ministra zahraničních věcí, psal o tom, co se v poválečném světě odehrávalo, kriticky: „Jak věci jdou, mír, který tvoříme, mír, který, zdá se, tvoříme, bude mírem ropy, mírem zlata, mírem námořní dopravy, ve zkratce mírem… bez morálního smyslu či lidského zájmu…“

Během války založila Anglie a Spojené státy Mezinárodní měnový fond, aby regulovaly mezinárodní směnu měn: rozhodlo se, že hlasování bude přímo úměrné vloženému kapitálu, Spojené státy tedy měly zaručenou nadvládu.

Založena byla i Mezinárodní banka pro obnovu a rozvoj, údajně k tomu, aby pomáhala obnovu válkou zničených oblastí, jedním z jejích prvních cílů ale bylo, řečeno jejími vlastními slovy, „podporovat zahraniční investice“.

Ekonomická pomoc, kterou země po válce potřebovaly, již byla nahlížena s politickými ohledy: Averell Harriman, velvyslanec v Rusku, zkraje roku 1944 uvedl: „Ekonomická pomoc je jednou z nejúčinnějších zbraní, které máme, abychom ovlivňovali evropské politické dění směrem, kterým si přejeme…“

Vytvoření Spojených národů bylo světu během války prezentováno jako výraz mezinárodní spolupráce za účelem zabránění dalším válkám.

Ale Spojené národy byly ovládány západními imperiálními mocnostmi (Spojené státy, Anglie a Francie) a novou imperiální velmocí s vojenskými základnami a mocným vlivem ve východní Evropě, Sovětským svazem.

Důležitý konzervativní republikánský senátor Arthur Vandenburg si o Chartě Spojených národů do svého diáře zapsal toto:

„Zarážející věcí je, že je tak konzervativní, z nacionalistického hlediska. Ve skutečnosti je založena na alianci čtyř mocností… To je cokoli jiného, jen ne divoký internacionalistický sen o světovém státě… Hluboký dojem na mě udělalo (a byl jsem velmi překvapen), když jsem zjistil, jak pečlivě Hull v celém tomto schématu chránil naše, americké veto.“

Hlavní starost Roosevelta nebyla tragická situace Židů na Němci okupovaných územích Evropy – ačkoli si mnoho lidí myslelo, že právě tato věc leží v srdci války proti Ose.

Výzkum Henryho Feingolda (kniha The Politics of Rescue) ukazuje, že zatímco byli Židé shromažďováni v koncentračních táborech a začínal proces vyhlazování, který nakonec skončí hrůzným vyhlazením šesti milionů Židů, a milionů ne-Židů, Roosevelt nepodnikl kroky, které by mohly zachránit tisíce životů.

Nepovažoval to totiž za hlavní prioritu, ponechal to na ministerstvu zahraničí – a tam se pro jakoukoli akci staly překážkou antisemitismus a chladná byrokracie.

Byla válka vedena proti Hitlerovým myšlenkám ohledně nadřazenosti nordické rasy nad druhořadými rasami?

Armáda Spojených států byla sama segregována podle ras.

Když se zkraje roku 1945 namačkaly jednotky na loď Queen Mary, aby jely bojovat na evropské bojiště, byli černí vojáci uloženi dole, v hlubinách lodi poblíž motoru, tak nejdál od čerstvého vzduchu na palubě, jak jen to bylo možné – a jako na bizarní připomínku starých dob, kdy byli v hloubi lodí přepravováni otroci.

Červený kříž se schválením vlády odděloval krev darovanou černými a bílými.

Jaká ironie! Systém krevní banky vyvinul černý lékař Charles Drew. Měl na starosti krev darovanou během války – byl ale vyhozen proto, že se pokoušel segregaci darované krve podle barvy pleti jejích dárců ukončit.

Navzdory urgentní potřebě pracovních sil během války byli černí stále diskriminováni.

Mluvčí letecké továrny na West Coast uvedl: „O černoších se bude uvažovat en jako o vrátných či zaměstnancích na podobných místech… Bez ohledu na jejich kvalifikaci na dělníky v letectví, my je nezaměstnáme.“

A Roosevelt neudělal nic, aby vynutil dodržování nařízení Komise pro spravedlivou praxi ohledně zaměstnávání, kterou založil.

Fašistické země byly nechvalně známé svým trváním na tom, že místo ženy je v domácnosti.

Jenže válka proti fašismu (ačkoli využila ženy v obranném průmyslu, kde byly zoufale potřeba), nepodnikla žádné zvláštní kroky k tomu, aby podřízené postavení žen změnila.

Komise pro válečné lidské zdroje, navzdory velkému množství žen ve válečných sektorech, do svých rozhodčích orgánů ženy nevpustila.

Zpráva ředitelky Ženského výboru ministerstva práce Mary Anderson uvedl, že Komise pro válečné lidské zdroje měla „pochybnosti a byla znepokojená“ ohledně „toho, co bylo tehdy považováno za rozvíjející se bojovné postoje a bojovný duch na straně vůdčích žen…“

V jednom aspektu své politiky se Spojené státy přiblížily k přímé duplikaci fašismu.

Jednalo se o zacházení s japonskými Američany, kteří žili na Západním pobřeží.

Po útoku na Pearl Harbor se vládou rozšířila protijaponská hysterie.

„Jsem pro, chytit každého Japonce, který žije v Americe, na Aljašce a na Havaji a dát je do koncentračních táborů… K čerti s nimi! Zbavme se jich všech!“

Franklin D. Roosevelt tomuto šílenství nepodlehl, ale přesto v únoru 1942 s klidem podepsal Executive Order 9066, který dal armádě moc, bez varování, obvinění či výslechu, zatknout na Západním pobřeží každého japonského Američana: 110 tisíc mužů, žen a dětí bylo odvedeno z domovů, odvezeno do táborů hluboko ve vnitrozemí, kde byli drženi ve vězeňských podmínkách.

Tři čtvrtiny z nich byli Američané japonského původu, narození v USA japonským rodičům, a tedy američtí občané. Zbývající čtvrtina byli Japonci narození v Japonsku, kteří se nemoholi stát americkými občany.

V roce 1944 nucenou evakuaci podpořil Nejvyšší soud – na základě vojenské nezbytnosti.

V táborech zůstali Japonci po tři roky.

Když byli její rodiče evakuováni a nahnáni do tábora, byla Michi Weglyn mladá dívka.V knize Years of Infamy vypráví o zfušované evakuaci, mizérii, zmatku, zlosti, ale rovněž o důstojnosti a odporu japonských Američanů. V táborech se odehrávaly stávky, petice, masová shromáždění, odmítala se podepsat přísaha o loajalitě, konaly se rioty proti táborovým úřadům.

Japonci se stavěli na odpor do samotného konce.

Příběh japonských Američanů vešel v obecnou známost až po válce.

Tentýž měsíc, kdy skončila válak v Asii, v září 1945, se v Harper's Magazine objevil článek profesora práva na Yale Eugena V. Rostowa: o vysídlování Japonců mluví jako o „naší nejhorší válečnou chybou“.

Byla to „chyba“, nebo akce, která se dala od národa s dlouhou rasistickou historií, národa, který vedl válku, ne za ukončení rasismu, ale za zachování elementárních prvků ameriského systému, očekávat?

Jednalo se o válku vedenou vládou, z níž měla prospěch (navzdory mnoha reformám) hlavně bohatá elita.

Spojenectví mezi velkým byznysem a vládou se datuje od prvního návrhu Alexandra Hamiltona Kongresu po Revoluční válce.

Do Druhé světové války se toto partnerství rozvinulo a zintenzivnilo.

Během Deprese Roosevelt odsoudil „ekonomické roajalisty“, vždy ale podporoval jisté významné obchodní lídry.

Během války podle toho, jak věc viděl příspěvek Bruce Cattona na War Production Board, „ekonomičtí roajalisté, odsuzovaní a posmívaní… nyní měli hrát svou roli“.

Catton (The War Lords of Washington) popisoval proces průmyslové mobilizace a to, jak bylo během něj bohatství víc a víc koncentrováno v menší a menší skupině velkých korporací.

V roce 1940 začaly Spojené státy posílat velká množství válečných dodávek Anglii a Francii.

Do roku 1941 byly tři čtvrtiny hodnoty vojenských kontraktů v rukou 54 velkých korporací.

Zpráva Senátu „Ekonomická koncentrace a Druhá světová válka“ poznamenala, že vláda během války uzavírala smlouvy na vědecký výzkum – a ačkoli se na něm podílely dvě tisícovky korporací, z celkové částky jedné miliardy dolarů, která byla utracena, dostala 400 milionů desítka velkých firem.

Rozhodování bylo v rukou managementu, a ačkoli se v CIO a AFL organizovalo 12 milionů dělníků, byla práce v podřízené pozici.

V pěti tisících továrnách byly založeny, jako gesto vstřícné k průmyslové demokracii, výbory složené ze zástupců managementu i pracujících, ty však jednaly hlavně jako disciplinární orgány pro absentéry a aparáty pro zvyšování výroby.

Catton píše: „Odborníci, kteří rozhodovali, se dohodli, že se nic podstatného nezmění.“

Navzdory převládající atmosféře vlastenectví a naprostého odevzdání se pro válečné vítězství a navzdory slibu AFL a CIO, že se nebude stávkovat, šlo mnoho dělníků, zklamaných tím, že mzdy byly zmrazovány, zatímco zisky firem letěly strmě do nebes, do stávek.

Během války se uskutečnilo 14 tisíc stávek, do nichž bylo zapojeno 6 770 000 dělníků, daleko víc než v jakémkoli srovnatelném období americké historie.

Jen v roce 1944 byl ve stávce milion dělníků – v dolech, v textilním sektoru, v ocelárnách, v autoprůmyslu a sektoru dopravních zařízení.

Když válka skončila, stávky pokračovaly a jejich počet byl rekordní – v prvním pololetí roku 1946 stávkovaly tři miliony dělníků.

Kdyby podle Jeremy Brechera (Strike!) nezasáhla disciplinující ruka odborů, mohlo dojít ke „generální konfrontaci mezi dělníky z mnoha sektorů a vládou, podporující zaměstnavatele“.

Například v Lowellu v Massachusetts proběhlo v letech 1943 a 1944 podle nevydaného rukopisu Marca Millera ("The Irony of Victory: Lowell During World War II") stejně stávek jako v roce 1937.

Mohlo jít o „lidovou válku“: jednalo se ale o nespokojenost s faktem, že zatímco zisky textilních závodů vzrostly v letech 1940 až 1946 o 600 proces, mzdy v bavlněném průmyslu vzrostly o 36 procent.

Jak málo se přitom změnily pracovní podmínky žen, ukazuje skutečnost, že v Lowellu se ze všech žen pracujících ve válečném sektoru, dostalo školek, které se staraly o jejich děti, jen pěti procentům: ostatní si hlídání musely zařídit po svém.

Pod hlukem nadšeného vlastenectví bylo ukryto mnoho lidí, kteří válku považovali za špatnou, dokonce i v podmínkách fašistické agrese. Z deseti milionů odvedenců do ozbrojených sil za Druhé světové války jich odmítlo bojovat jen 43 tisíc. Ale i tak to bylo třikrát více, než kolik bylo C.O. (vědomých odpíračů) za První světové války.

Z těchto 46 tisíc šlo asi 6 tisíc do vězení – a to bylo čtyřikrát více než počet odpíračů, kteří byli uvězněni za První světové války. Z každých šesti lidí ve federální věznici tam byl jeden jako vědomý odpírač.

O hodně více než těchto 43 tisíc lidí se u odvodu vůbec neukázalo. Vláda shromáždila seznam asi 350 tisíc případů vyhnutí se odvodu. Zahrnují technické vyhnutí se stejně jako skutečnou dezerci, je tedy těžké zjistit skutečné číslo, může ale být, že počet mužů, kteří se u odvodu buď neukázali, nebo se přihlásili ke statutu vědomých odpíračů, se pohybovalo ve stovkách tisíc – a to není malé číslo.

A to přitom tváří v tvář tomu, že americká společnost byla téměř jednohlasně pro válku.

Pokud jde o vojáky, kteří nebyli vědomými odpírači, kteří se zdáli být ochotnými bojovníky, je obtížné dovědět se, jak velký byl odpor proti autoritě, proti povinnosti bojovat ve válce, jejíž cíle byly nejasné, uvnitř vojenského stroje, který se vyznačoval zřejmým nedostatkem demokracie.

Nikdo pro nás nezdokumentoval roztrpčenost branců na zvláštní privilegia důstojníků v armádě země, která byla známa jako demokracie. Jen jeden příklad: když šly osádky bojových letadel vzdušných sil v Evropě na svých základnách do kina, stály ve dvou frontách – jedna (krátká) byla pro důstojníky, druhá (velmi dlouhá) pro ostatní. Měly dvojí jídelny, a to dokonce i když se připravovaly jít do boje. Jídlo branců bylo výrazně horší než důstojníků.

Zlost amerických vojáků na vojenské „papaláše“ ale zachytila po Druhé světové válce literatura, knihy jako From Here to Eternity Jamese Jonese, Catch-22 (Hlava 22) Joseph Hellera a The Naked and the Dead (Nazí a mrtví) Normana Mailera.

V knize Nazí a mrtví spolu v bitvě hovoří vojáci a jeden z nich říká: „Jediná špatná věc na týhle armádě je to, že nikdy neprohrála válku.“

Toglia to šokovalo: „Myslíš, že bychom měli tuhle válku prohrát?“

Red se nechal strhnout: „Co já mám proti těm zatracenejm Japončíkům? Myslíš, že mi je něco po tom, jestli udrží tuhle zatracenou džungli? Co je mi po tom, jestli dostane Cummings další hvězdičku?“

„Generál Cummings je dobrej chlap,“ říká Martinez.

„Na světě nejsou žádný dobrý důstojníci,“ opáčil Red.

Zdá se, že na straně černošské komunity panoval, navzdory pokusům černošských novin a vůdců sentiment černochů mobilizovat, nezájem až nepřátelství k válce, kterou Spojené státy vedly.

Lawrence Wittner (Rebels Against War) cituje jednoho černého novináře: „Černoch… je na válku rozzlobený, rozmrzelý a zcela apatický. ´Bojovat za co?´ptá se. ´Tahle válka pro mě neznamená vůbec nic. Pokud vyhrajeme, co se stane?´ Jeden černošský důstojník který byl doma na dovolence, řekl přátelům v Harlemu, že měl stovky debat s černošskými vojáky – a nenarazil ani na stopu zájmu o válku z jejich strany.

Student na černošské univerzitě svému profesoru řekl: „Armáda s námi zachází podle segregačního zákona Jima Crowa. Námořnictvo nás nechá sloužit jen v jídelně. Červený kříž odmítá naši krev. Zaměstnavatelé a odbory nás vyhazují. Lynčování pokračuje. Nemáme volební právo, zákony nás segregují, kašle se na nás. Co víc by mohl udělat Hitler?“

Vůdce NAACP (Národní asociace na podporu barevných lidí) Walter White tento povzdech opakoval černému publiku čítajícímu několik tisíc lidí na Středozápadě.

Myslel si, že posluchačstvo nebude souhlasit, místo toho však došlo ke zcela jiné reakci, jak vzpomíná: „K mému překvapení a zděšení vybuchl publiku aplaus a trvalo mi nějakých třicet či čtyřicet sekund, než jsem lidi utišil.“

V lednu 1943 se v jedněch černošských novinách objevila následující Modlitba odvedence:
Drahý bože
Dnes jdu do války:
Bojovat a zemřít.
Řekni mi, proč?
Drahý bože
Nebojím se
Němců ani Japonců
Můj strach je tady:
V Americe!

Organizovaná černá opozice proti válce ale neexistovala.

Ve skutečnosti neexistovala žádná organizovaná opozice proti válce.

Komunistická strana ji nadšeně podporovala. Socialistická strana byla rozdělená, neschopná přijmout jasné stanovisko, ať to, či ono.

Válku odmítly podporovat malé anarchistické a pacifistické skupiny. Ženská mezinárodní liga za mír a svobodu uvedla: „… válka mezi národy či třídami nebo rasami nemůže nastálo vyřešit konflikty či ukončit rány, které je vyvolaly.“

List Katoličtí pracující napsal: „Jsme stále pacifisté…“

Některé pacifisty trápilo, k čemu vlastně vyzývat – volat pouze po „míru“ ve světě kapitalismu, fašismu, komunismu (dynamických ideologií a agresivního jednání) jim přišlo obtížné.

Začali mluvit o „revolučním nenásilí“. A. J. Muste ze Společnosti usmíření po letech řekl: „Sentimentální, jemný pacifismus předchozí části století mi nic neříkal. Lidé si tenkrát mysleli, že když se posadí a budou si příjemně povídat o míru a lásce, vyřeší problémy světa.“

Muste zjistil, že svět byl uprostřed revoluce – a že ti, kdo jsou proti násilí, musejí podstoupit revoluční akci, ale bez násilí.

Hnutí revolučního pacifismu bude muset „navázat účinné kontakty s utlačovanými a menšinovými skupinami, jako jsou černoši, malí pěstitelé – nájemci půdy, průmysloví dělníci“.

Jednomyslně se proti válce postavila jen jediná organizovaná socialistická organizace. Byla jí Socialist Workers Party. Zákon nazývaný Espionage Act z roku 1917, který se aplikoval na stanoviska a prohlášení v době války, byl stále v platnosti, v roce 1940, kdy Spojené státy ještě ve válce nebyly, schválil Kongres zákon nesoucí jméno Smith Act.

Tento zákon vzal zákaz verbálních či psaných projevů, které by vedly k odmítnutí povinnosti v ozbrojených silách… a aplikoval je i na dobu míru.

Za trestný čin Smith Act prohlásil rovněž obhajobu svržení vlády silou a násilím či vstup do jakékoli organizace, která to obhajuje, či vydávání jakékoli tiskoviny obsahujíc tyto myšlenky.

V roce 1943 bylo usvědčeno v Minneapolis osmnáct členů Socialist Workers party z toho, že náležejí k organizaci, jejíž ideje vyjádřené v Deklaraci principů a v Komunistickém manifestu jsou v rozporu se Smith Act.

Byli odsouzeni k trestům vězení, Nejvyšší soud se jejich kauzou odmítl zabývat.

Několik málo hlasů, které tvrdily, že skutečná válka se vede uvnitř každého národa, však nadále bylo slyšet: Magazín Politics, který vydával během války Dwight Macdonald, vydal zkraje roku 1945 článek francouzské dělnické filozofky Simone Weil:

„Ať se skrývá za maskou nazývanou fašismus, demokracie či diktatura proletariátu, zůstává náš velký nepřítel stále tentýž: Aparát – byrokracie, policie, armáda.

Ne ten, který proti nám stojí za hranicemi země či frontovými liniemi a který není ani tak naším nepřítelem jako nepřítelem našich bratrů, ale ten, který tvrdí, že je náš ochránce akterý si z nás udělal své otroky.

Bez ohledu na okolnosti bude vždy tou nejhorší zradou podřídit se tomuto Aparátu a rozšlapávat, v jeho službách, všechny lidské hodnoty, které jsou v nás symých i v jiných lidských bytostech.“

Drtivá většina Američanů byla přesto mobilizována (v armádě i civilním životě) na válčení a válečná atmosféra zahalovala větší a větší část americké populace.

Nenávist proti nepříteli, zejména Japoncům, se stala obecně rozšířenou. Rasismus jasně fungoval.

Magazín Time v reportáži o bitvě Iwo Jima, uvedl: „Obyčejný nevinný Japončík je primitivní. Snad je člověk. Nic… tomu nenaznačuje.“

Existovala teda základna pro to, co se stalo nejtvrdším bombardováním civilistů, k němuž ve válce kdy došlo: pro vzdušné útoky na německá a japonská města.

Dalo by se namítat, že právě tato podpora z války učinila „válku lidovou“.

Pokud však termín „lidová válka“ označuje válku, kterou vede lid proti útoku, obrannou válku, pokud znamená válku vedenou z humánních důvodů, ne kvůli privilegiím elity, pokud znamená válku proti hrstce, nikoli většině – pak taktika oněch totálních leteckých útoků proti obyvatelstvu Německa a Japonska argument, že by šlo o „lidovou válku“, rozbíjejí.

Itálie bombardovala města v etiopské válce, Itálie a Německo bombardovaly civilisty ve španělské občanské válce, na začátku Druhé světové války shazovalo Německo bomby na holandský Rotterdam, Coventry v Anglii a jinde.

Roosevelt to popisoval jako „nehumánní barbarství, které hluboce šokovalo lidské svědomí“.

Ona německá bombardování však byla velmi ubohá ve srovnání s britským a americkým bombardováním německých měst.

V lednu 1943 se Spojenci setkali v Casablance a shodli se na velkoplošných vzdušných útocích, aby se kobercovými nálety dosáhlo „zničení a rozrušení německého vojenského, průmyslového a ekonomického systému a podkopání morálky německého lidu až do momentu, kdy bude kapacita pro ozbrojený odpor smrtelně oslabena“.

Tak začalo bombardování německých měst: tisíce náletů směřovaly na Cologne, Essen, Frankfurt, Hamburg.

Británie podnikala nálety v noci, aniž by aspoň předstírala, že se zaměřuje na „vojenské“ cíle, Američané ve dne a s předstíranou precizností, jenže bombardování z velkých výšek ji znemožňovalo.

Vrcholkem tohoto teroristického bombardování bylo bombardování Drážďan zkraje roku 1945, ohromné horko generované bombami vytvořilo prostor, do něhož lehce přeskočil ohenˇa došlo k ohromné ohnivé bouři po celém městě. Zemřelo tam více než 100 tisíc lidí.

(Winston Churchill se ve svých válečných pamětech omezuje na následující větu: „Minulý měsíc jsme podnikli tvrdý nálet na Drážďany, komunikační centrum německé východní fronty.“)

Bombardování japonských měst pokračovalo ve strategii kobercových náletů za zničení morálky civilistů. Během jednoho nočního bombardování Tokia zahynulo 80 tisíc lidí.

A poté, 6. srpna 1945, přiletělo osamělé americké letadlo nad město Hirošima a svrhlo první atomovou bombu. Za sebou nechalo kolem 100 tisíc mrtvých Japonců a desítky tisíc dalších, kteří pomalu umírali na následky ozáření.

Ve vězení v Hirošimě zahynulo dvanáct příslušníků amerického námořního letectva – ti je fakt, který podle historika Martina Sherwina (A World Destroyed) americká vláda nikdy neuznala.

O tři dny později byla shozena druhá atomová bomba na město Nagasaki. Výsledek? Asi 50 tisíc mrtvých.

Tato zvěrstva byla obhajována tím, že rychle ukončí válku a díky nim bude invaze do Japonska zbytečná.

Taková invaze stála množství životů, tvrdila vláda (podle ministra zahraničí Byrnese půl milionu, podle Trumana bylo číslo, které mu dal generál George Marshall, půl milionu).

(Mimochodem, když byly po mnoha letech zveřejněny dokumenty Manhattan Project – projektu na výstavbu atomové bomby – ukázalo se, že Marshall naléhal, aby byli Japonci varováni, aby tak mohli lidé opustit dotyčná města a byly zasaženy jen vojenské cíle.)

Tyto odhady ohledně invaze a ztrát, k nimž by vedla, nebyly realistické a zdá se, že byly vycucány z prstu, aby ospravedlnily bombardování, která, jak vstoupily ve známost jejich následky, vyděsila daleko víc lidí.

Japonsko přitom bylo v srpnu 1945 v zoufalém postavení a bylo připraveno se vzdát.

Vojenský analytik New York Times Hanson Baldwin krátce po válce napsal: „V době postupimského požadavku na bezpodmínečnou kapitulaci z 26. Července byl nepřítel, ve vojenském smyslu, v beznadějném strategickém postavení.“

Taková byla situace v momentu, kdy jsme vymazali Hirošimu a Nagasaki.

Bylo to zapotřebí? Skutečně jsme to museli udělat?

Inspekce Spojených států pro strategické bombardování, která byla ministerstvem pro válku založena v roce 1944, aby studovala výsledky vzdušných útoků, vedla poté, co se Japonsko vzdalo, rozhovory se stovkami japonských civilistů i vojenských vůdců a výsledky zveřejnila hned po válce.

Zatímco Inspekce vycházela z detailního šetření všech faktů, které bylo podpořeno svědectvími japonských vůdců, kteří přežili, došla k závěru, že i kdyby nebyly shozeny atomové bomby, dokonce i kdyby do války nevstoupilo Rusko a i kdyby nebyla plánována či zvažovány invaze, Japonsko by se zcela jistě vzdalo před 31. prosincem 1945 a pravděpodobně již před 1. listopadem.

Mohli to však Američané vědět v srpnu 1945?

Odpověď zní: ano, zcela jistě ano.

Japonský tajný kód byl zlomen a japonské vzkazy byly odposlouchávány.

Bylo známo, že Japonsko instruovalo svého velvyslance v Moskvě, aby pracoval na mírových jednáních se Spojenci.

Japonští vůdci začali mluvit o vzdání se rok předtím a samotný císař začal v červenci 1945 doporučovat, aby se uvažovalo i nad alternativami k boji do samého konce.

Třináctého července ministr zahraničních věc Japonska Shigenori Togo telegrafoval svému velvyslanci v Moskvě: „Jedinou překážkou na cestě k míru je bezpodmínečná kapitulace.“

Martin Sherwin poté, co studoval relevantní historické dokumenty, uzavírá: „Protože americká tajná služba prolomila japonský kód ještě před válkou, byla schopná pčposlat tuto zprávu prezidentovi – a také to udělala. Na úsilí ukončit válku to ale nemělo vůbec žádný účinek.“

Kdyby Američané netrvali na bezpodmínečné kapitulaci, to znamená, pokud by akceptovali jedinou podmínku, kterou Japonci své vzdání se podmiňovali, že císař, pro Japonce svatá osoba, zůstane na svém místě, potom by Japonci s ukončením války souhlasili.

Proč tady Spojené státy nepodnikly onen malý krok, který by ušetřil jak americké, tak japonské životy?

Bylo to proto, že se do atomové bomby investovalo příliš mnoho peněz a úsilí, než aby nebyla shozena?

Generál Leslie Groves, šéf Manhattan Project, popsal Trumana jako muže na tobogánu, jehož rychost je příliš velká, než aby zastavil.

Nebo se Spojené státy snažily, jak to naznačuje britský vědec P. M. S. Blackett (Fear, War, and the Bomb), shodit bombu ještě předtím, než vstoupí do války s Japonskem Rusko?

Rusové tajně souhlasili, že do války s Japonskem vstoupí (oficiálně s ním ve válce totiž nebyli) devadesát dnů po konci evropské války.

Ta nakonec skončila 8. května, takže Rusové byli připraveni vyhlásit Japonsku válku 8. srpna.

Do té doby však byla shozena ona velká bomba a druhého dne druhá na Nagasaki, Japonci se vzdají Spojeným státům, nikoli Rusům, a Spojené státy se stanou okupantem poválečného Japonska.

Jinými slovy, Blackett tvrdí, že shození bomby bylo „první velkou operací chladné diplomatické války s Ruskem…“

Blackettova tvrzení podporuje i americký historik Gar Alperovitz (Atomic Diplomacy), který poukazuje na deníkový zápis z 28. července 1945 tajemníka vojenského námořnictva Jamese Forrestala, který popisuje ministra zahraničí James F. Byrnese jako „nejvíc nedočkavého, aby se záležitost s Japonskem uzavřela ještě před tím, než do ní vstoupí Rusové“.

Truman uvedl: „Svět zaznamená, že první atomová bomba byla shozena na Hirošimu, vojenskou základnu. To proto, že se v prvním ptoku snažíme, jak to jde, vyhnout se zabíjení civilistů.“

Bylo to absurdní prohlášení.

Téměř všichni z těch sto tisíc lidí, kteří byli v Hirošimě zabiti, byli civilisté.

Inspekce USA pro strategické bombardování v oficiální zprávě uvedla: „Hirošima a Nagasaki byli za terče zvoleny kvůli tomu své koncentraci populace i aktivit.“

Shození druhé bomby na Nagasaki bylo, zdá se, naplánováno dopředu – a nikdo nikdy nebyl schopen vysvětlit, proč k němu došlo.

Bylo to proto, že se jednalo o bombu s plutoniem, zatímco na Hirošimu slétka bomba uranová?

Byli mrtví a ozáření z Nagasaki oběťmi vědeckého pokusu?

Martin Shenvin říká, že mezi mrtvými z Nagasaki byli pravděpodobně i američtí váleční zajatci.

Připomíná vzkaz, který poslalo 31. července vedení strategických armádních leteckých sil z Guamu ministerstvu válku:

„Zprávy o válečných zajatcích, nepodložené fotografiemi, udávají jako místo, kde jsou drženi spojenečtí vojáci, tábor jednu míli severně od centra města Nagasaki. Ovlivní to výběr cíle pro původní operaci Centerboard? Požadujeme okamžitou odpověď.“

A ta zněla:

„Cíle, které byly pro operaci Centerboard vybrány, zůstávají nezměněny.“

Skutečně, válka pak skončila rychle. Itálie byla poražena rok předtím, Německo se vzdalo nedávno, poraženo hlavně armádami Sovětského svazu na Východní frontě s podporou spojeneckých armád na Západní.

Teš se vzdalo Japonsko.

Fašistické mocnosti byly zničeny.

Co však fašismus, jako idea, jako skutečnost?

Zmizely jeho zásadní prvky – militarismus, rasismus, imperialismus? Nebo jako jed prostoupily i vítěze války?

Revoluční pacifista A. J. Muste předpověděl v roce 1941: „Po válce je problém s jejím vítězem. Má za to, že dokázal, že válka a násilí se vyplatí. Kdo mu dá teď lekci?“

Vítězi byl Sovětský svaz a Spojené státy (a rovněž Anglie, Francie a a nacionalistická Čína, tyto státy však byly slabší).

Obě tyto země se vydali na cestu (bez hákových křížů, přehlídek nebo oficiálně vyhlašovaného rasismu, ale pod pláštíkem „socialismu“ na jedné straně a „demokracie“ na druhé) za větším vlivem pro svá impéria.

Povedlo se jim soutěžit a dělit se o nadvládu nad světem, vybudovat vojenskou mašinérii daleko větší, než měly fašistické země, kontrolovat osudy daleko většího počtu zemí, než kdy měli pod vlivem Hitler, Mussolini a Japonsko.

Kontrolovaly rovněž své vlastní obyvatelstvo, přičemž každá země na to měla svou techniku – surovou v Sovětském svazu, sofistikovanou ve Spojených státech – aby si vládu zabezpečily.

Válka nejenže posunula Spojené státy do pozice, kdy mohly vládnout většině světa, vytvořila podmínky i pro účinnou kontrolu doma.

Nezaměstnanost, ekonomická nouze a následné nepokoje, které nechaly své znamení na třicátých letech, a jimž ulehčil Nový úděl jen trochu, to vše bylo teď pacifikováno a překročeno větší vřavou Druhé světové války.

Válka přinesla vyšší ceny pro farmáře, vyšší mzdy, dost prosperity pro dost velkou část populace, aby se zajistilo, že se rebelie z třicátých let nevrátí.

Jak píše Lawrence Wittner: „Díky válce se americký kapitalismus zotavil.“

Největší výdobytky byly na straně zisků firem, které vyrostly z 6, 4 miliard v roce 1940 na 10, 8 miliard v roce 1944. Dost bylo ale i na to, aby se farmáři a dělníci přesvědčili, že systém funguje dobře i pro ně.

Jednalo se o staré dobré poučení, které si vlády osvojily: válka řeší problémy s kontrolou.

Charles E. Wilson, prezident General Electric Corporation, byl tak nadšený válečnou situací, že navrhl trvalou alianci mezi byznysem a armádou a ustavení „permanentní válečné

ekonomiky“. A k tomu došlo.

Když se hned po válce zdálo, že je americké obyvatelstvo, unavené válčením, pro demobilizaci a odzbrojení, pracovala Trumanova administrativa (Roosevelt zemřel v dubnu 1945) na tom, aby vytvořila atmosféru krize a studené války.

Vskutku, rivalita se Sovětským svazem byla reálná (SSSR vyšel z války s ekonomikou v troskách a dvaceti miliony mrtvými, ale předváděl ohromující comeback, přestavoval průmysl a dobýval vojenskou sílu).

Jenže Trumanova administrativa představovala Sovětský svaz ne jako svého rivala, ale jako bezprostřední hrozbu.

V sérii kroků jak v zahraničí, tak doma, vytvořila ovzduší strachu – hysterie kolem komunismu – který dovolil, aby vojenský rozpočet strmě vystřelil vzhůru a stimuloval ekonomiku zakázkami spojenými s válkou

A taková politika vládě dovolí agresivnější kroky v zahraničí a daleko represivnější kroky doma.

Foto: archiv red.
Foto č. 1:
Americký koncentrační tábor pro Japonce, Amache, rok 1943
Foto č. 2: Osud Židů nechával Rooseveltovu vládu chladnou
Foto č. 3: Japonci se dostavují do deportačního středisko, aby byli posláni do koncentračního tábora, San Francisco
Foto č. 5: Nagasaki: ti, kteřé přežili výbuch americké atomové bomby
jas (03.08.2009)
>> obsah rubriky



Lidé a společnostMuzikaDivadloZprávy z NETu
email: info@part.cz - reklama: zurnal@part.cz

Copyright © PART agency, a.s., 2007; Radlická 28/663, 150 00 Praha 5
Korespondenční adresa: Politických vězňů 15, 110 00 Praha 1
Design & Webmaster © PART design, a.s., 2007; generuje redakční systém BUXUS
 
[CNW:Counter]